Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Poutač

Upřímnost versus slušnost, toť jest věčný souboj

Když po revoluci vzrostly možnosti k cestování na západ, často jsme se od lidí, kteří tam strávili delší dobu dozvěděli, že jsou tamní lidé neupřímní. Obzvláště zkazky z USA byly výživné, Američané se prý usmívají a na otázku jak se mají odpovídají: "Skvěle." i pokud jim právě tornádo vzalo dům s celou famílií + oblíbenou želvičkou.

Na druhé straně jsme se od cestovatelů dozvídali, jak jsou Češi pořád zakabonění. Jak každého s dobrou náladou měří podezíravým pohledem.

Uplynulo téměř 30 let.

Bez dobré nálady a úsměvu se dnes neobejde pomalu ani uklízečka.

Kyselým ksichtům teď krátkodobě nahrává rekordně nízká nezaměstnanost. Ovšem jakmile lidí bez práce přibude, opět se neschovají nikam.

Dobrá nálada má výhodu, že se šíří jako mor.

Zažil jsem to třeba během studií na vysoké škole.

Začínal jsem ještě v devadesátých letech, kdy nebylo potřeba nic moc předstírat. Často jsem tudíž na výuku dorazil ve stejném rozpoložení, v jakém jsem po probuzení. Manželka by mohla vyprávět :) V takovém stavu nešlo setrvat déle než pár minut. Stačilo, aby mě zahlédl hlouček spolužáků.

Nic tak upřímně pozitivního jsem v kolektivech, jimiž jsem později prošel, nezažil.

Snažím se přijít do práce a nekabonit se. I kdyby na chleba nebylo.

Zároveň se vyhýbám předstírání radosti. To už by bylo příliš.

Určitě nejsem sám, kdo to podobně pytlíkuje.

Pozdravit, usmát se, poprosit, poděkovat.

Základy slušného chování.

Ale co když se právě cítím pod psa?

Mám přestat bojovat a upřímně všem ukázat, jak na tom jsem?

Vyzíská na tom někdo něco? Dobře, já ušetřím energii.

Může být celkové skóre kladné?

Související texty:
Co je dnes potřeba - Zařadit se a mít postoj
Proč se Češi neusmívají

Štítky: , ,

Optimistická sociální síť: Nápad za 1 000 000 000 $

Existuje spousta internetových platforem použitelných k šíření nenávisti, špatných zpráv a katastrofických vizí. Je s podivem, že žádný z velkých hráčů zatím nespustil sociální síť, jejímž hlavním krédem by byl optimismus.

Sociální sítě žijí z publicity, kterou získávají kvůli rozsévání negativismu. Do médií se Twitter, Facebook a spol. málokdy dostanou v jiné souvislosti, než když padnou ostrá vyjádření.

Odbočka

Andrejkovi můžete vytknout milion věcí. Ovšem za jedno ho musí každý soudný člověk pochválit. Líčí svět pozitivně. Když ho budete podporovat, bude líp. Pokud podporu ztratí, nenastane žádná katastrofa. Tak se prezentuje.

A za to mu patří dík.

Rejžovat na katastrofických vizích je snadné. Ovšem také nebezpečné.

Katastrofické vize se nikdy nesplní, otřesy přicházejí nečekaně z nečekaných stran. Předcházení mylně předpovídaným temným zítřkům vždycky něco stojí.

Pokud nebude po mém, hrozí obří škody. Svět nebude jako dřív. Odnesou to další generace.

Od koho jsme slyšeli tato vyjádření?

Třeba od Kalouskovců, když v době hospodářské krize vyřvávali, ať se neutrácí, jinak nastane epochální kolaps veřejných rozpočtů. Čímž způsobili paniku, díky které se ekonomika z krize vyhrabávala o x let déle, než by při rozumném přístupu musela.

Nebo od Okamuroovců (hrozné slovo), kteří vyřvávají, že přijmeme-li pár stovek uprchlíků, přejedou nás muslimské hordy. Důsledkem čehož přitvrdili politici hlavního proudu a nasraný Brusel nás v budoucnu dozajista odmění jistotou minimálně desetinásobku.

Zpět k sociálním sítím

Každá z předních sociálních sítí chce zlepšovat svět.

Prý tím, že umožní svobodnou výměnu názorů. Svobodnou s některými omezeními, např. nelze sdílet prso.

Ovšem proti šíření pesimismu, nenávisti, špatných zpráv a zla nedělají nic. Snad jen vyloženě kriminální aktivity potírají.

A uživatelé Facebooku pomalu mizí. Potíže s ochranou dat jsou dalším hřebíčkem do rakve.

Obdobné problémy čekají v budoucnu také další velké sociální sítě. Proč? Vždycky je nejvíc slyšet ten, kdo nejvíc křičí. Kdo se cítí ohrožen. Kdo vidí nebezpečí.

Vzniká poptávka po optimistické sociální síti. Sociální síti, kde by nikdo nekřičel.

Uživatelé by se ověřovali přes doporučený dopis, falešné profily by neexistovaly. Každý by se závazal ke slušnému chování a ke sdílení pouze takových věcí, které vypovídají o lepších stránkách světa.

Mám optimistickou sociální síť rozjet? Jsem už starší pán. Vlastním závazky a místo na úřadě.

Ale nebojte, dočkáte se. On mi to někdo ukradne...

Také Vás zajímá:
Všichni jste líní a neschopní idioti!
Jak žít?

Štítky: , ,

Máte smůlu

Malého bolí břicho, dnes článek nebude.

Štítky:

Čtenářský deník - Sestry Brönteovy

Nedávno jsem dostala chuť půjčit si nějaký ženský román. Vzpomněla jsem si, že jsem ještě nečetla klasiku s názvem Na větrné hůrce. Tenhle strhující příběh mě přiměl zjistit si o jeho autorce více. Poznatky z tohoto výletu do viktoriánské Anglie jako mozaika skládají dnešní článek.

Životy sester Brönteových

Spisovatelky Charlotte (*1816) , Emily (*1818) a Anne Brönteovy (*1820) se narodily jako poslední děti pastora Patricka Brönte a jeho ženy Marie Branwell.

Vyrůstaly v severní Anglii společně s bratrem Branwellem. Dvě jejich starší sestry zemřely v internátě, proto byly vzdělávány v domácím prostředí. Jako dívky ze spíše chudých poměrů pracovaly, pohybovaly se zejm. v odvětví vzdělávání - působily jako vychovatelky, učitelky, dokonce založily vlastní školu. Kromě toho byly literárně činné. Všechny zemřely na plicní choroby ještě před dosažením čtyřiceti let.

Emily Brönteová - Na větrné hůrce

Dramatický příběh plný lásky, a zrady, touhy, nedorozumění a bolesti. Odehrává se v severní Anglii v podstatě pouze v mezích jediného panství. Hlavními hrdiny jsou děti největšího pána (sedláka) v kraji. Hodný muž jednou domů z města přinese nalezeného chlapečka, kterému nikdo jiný nechtěl pomoci. Tato skutečnost je namísto obvyklého a předvídatelného vývoje záležitostí na statku hybatelem mnoha zvratů. Sledujeme vztahy nejstaršího syna Hindleyho, jeho sestry Kateřiny a přineseného Heatcliffa s dětmi ze sousedního domu Edgarem a Isabelou. Ve druhé generaci pak Kateřiny ml., Lintona a stále hlavního hrdiny Heatcliffa, emotivního, rozervaného a obtížně pochopitelného muže, až do jeho smrti. Vše v povětšinou ponurých kulisách nevlídného podnebí anglické vysočiny.

Román pro mě znamenal intenzivní čtenářský zážitek, doslova mě pohltil. Rozhodně stojí za pozornost, ačkoli místy se mi jednání a prožívání postav jevilo až zvrácené. 

Charlotte Brönteová - Profesor

Jestliže Větrná hůrka je rychle plynoucí proud, kde voda rychle a dramaticky skáče a stříká přes kameny, Profesor je klidně plynoucí, neuspěchaný potok, který se ve výsledku vlévá do předvídaného a vytouženého moře. Je rozvláčnější, zahrnuje více postav, má snahu více vykreslit osobnostní vlastnosti, nepostrádá určitou metodičnost. Ke čtení jsem se zejména zkraje musela trochu nutit, román ve mně ale zanechal ve výsledku příjemný zážitek. 

Film Sestry Brönteovy - André Téchiné (1979)

Snad právě v tomto filmovém díle jsou nastíněny odpovědi na otázku po rozdílech mezi sestrami Brönteovými. Charlotta jako prahnoucí po vzdělání a více otevřená vůči společenskému kontaktu, Emily jako divoká růže, vzdálená a toužící spíše po osamělém klidu bez lidí, nejméně literárně úspěšná Anna jako dívka s nejvíce jemnými, až roztomilými povahovými vlastnostmi. S pseudonymy Currerr, Ellis a Acton Bell, které začínají prvním písmenem ze jména té které sestry, Ve filmu se více dozvídáme i o bratrovi dívek Branwellovi, který měl podobnou kariéru jako dívky- učitel a umělec. Svoje zdraví však přes to, že jemu jako muži by dostupné větší možnosti, podlomil jako první a zemřel v souvislosti s užíváním návykových látek. Zhlédnutí filmu určitě nebyl promarněný čas, zaujalo mě zejména sugestivní obrazové i hudební zpracování.

Sestry Brönteovy jsou v každém případě inspirativní kapitolou literární historie. Už jen v tom ohledu, čeho všeho dosáhly, a to i přes pro ně nevýhodně nastavené společenské konvence a nedlouhou dobu, kterou na tomto světě strávily.

Jejich odkaz pro mě tkví především v odvaze, vytrvalosti a nezdolnosti. Zkrátka komu čest, tomu čest. 

Pozn.: Životopisný film o sestrách Brönteových byl natočen již v roce 1946 pod názvem Devotion režisérem Curtisem Bernhardtem, je ale obtížně k sehnání.

Štítky: ,

Starosti

Bezstarostné mládí. Pak realita. Někdy.

S koncem školní docházky automaticky přicházejí vyšší nároky. Už jen proto, že hodina najednou netrvá 45 minut, ale 60 minut. A že dovolená je pouhým zlomkem prázdnin.

Přesto nelze vstup do dospělosti spojit se vstupem do pracovního života.

Stejně jako není možné konec mládí ohraničit věkově.

Mládí končí, když přicházejí starosti. A jistě jsou lidé, kteří se s realitou šťastně či nešťastně minou celoživotně.

Jsou starosti příjemné. Jako třeba zařídit svatbu. Nebo když malý dělá peklo ve školce.

Potom přicházejí starosti s rozpady vztahů, u jejichž zrodu jsme stáli. Často známe od mala děti. Nebo jsme byli na svatbě. Na tohle jsem citlivý. Je to jako bych po deseti či více letech přišel o část svého světa.

Samozřejmě daleko hůř vše nesou ti, kterých se to osobně týká.

Pak jsou starosti související se zdravím. S tím, co může člověk jen málo ovlivnit. Klep, klep na dřevo, dobrý :)

No a následně zde máme starosti na druhou.

Protože jsme dokázali, že se umíme vypořádat se svými starostmi, je (logicky) očekávána právě od nás pomoc, je-li někde zle.

O nejbližší přímou rodinu se porveme. Uděláme maximum, abychom pomohli. Máme na to čas a znalosti.

Průšvih přichází, když je v nouzi někdo z rodiny malinko vzdálenější, ale přesto blízké.

A ti, kdo by měli pomoci, nevědí jak.

Určitě zasáhnout.

Ale co když se mýlíme?

Zásah musí být přiměřený. Pokud neuspěje, musíme se modlit, ať se mýlíme. Ať se ukáže, že ti, o nichž jsme si mysleli, že nevědí, věděli.

Tak takové jsou teď naše starosti.

Ještěže už se blíží víkend, kdy (doufejme) budeme krom vaření a nákupu řešit jen montování nové postele pro malého.

Štítky: ,

Kterak mi tchyně zachraňuje manželství

Můj drahý muž napsal předchozí článek nebývale upřímně. Ze mě láká příspěvek na blog už řádně dlouhý čas. V hlavě nosím tematicky něco trochu podobného, tak svým způsobem navážu.

Ve dvou letech našeho syna jsem se na částečný úvazek vrátila do práce. Už předtím na rodičovské jsem rozjela drobné podnikání, které dál trvá. Zní to dobře, fungujeme, ale určitě nežijeme v luxusu.

Neustále nevím co dřív. Dítě, domácnost, práce jedna, práce druhá, občas nějaké vzdělávání, pokračování ve vylepšování bydlení, v sezoně přibude zahrada (ať má malý nějakou bio-zeleninu a bio-ovoce, že :-D). Doufám, že taky ubude věčného synova nachlazení, ať nemusím pořád řešit, co s ním, kam ho dám, když do jesliček nemůže.

Taky se snažím fungovat v širší rodině a být oporou tam, kde je třeba.

Už jsem napsala tolik vět. A kde je nějaká zmínka o našem manželském vztahu nebo nedej bože práci na něm? Jako kdy? Jsme spolu hodně let. Máme pevný základ. Můžeme si dovolit na to trochu hřešit.

Ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, že...

Takže tenhle článek je určen jako poděkování pro ty, kteří nám pomáhají vytvářet prostor být spolu. Mojí mámě za přespávačky, které nám umožnily jít na koncert a do kina, za hlídání, když jsem padla se čtyřicítkou a nebyla schopná se starat. Taky za dny v loňském létě a péči o syna po čas dlouhodobé vzdělávací akce. Babičce, že když jsem potřebovala k lékaři, nemusela jsem drobka táhnout s sebou a manžel nemusel plácat dovolenou. Oběma sestrám a kamarádce Zuzce za flexibilní nárazovky.

Manželově mamince za nadšení z kontaktu s naším synem. Za přístav, kde si můžeme odpočinout a načerpat nových sil. Za péči a rozmazlování, které nám poskytuje nejen svým pečením a vařením, ale taky atmosférou radosti a naděje, již umí vytvořit. 

Nebýt toho všeho, byli bychom nahraní. Krize se nevyhnou žádnému páru. To, co činí rozdíl mezi těmi, kteří ji ustojí a kteří ne, je spíš vůle a síla je zvládnout.

Myslím, že komunikační a obecně vztahové dovednosti máme celkem kvalitní. Ale bez společně tráveného času to prostě nejde.

Vidím to u tolika párů kolem sebe a je mi to líto. Postupné oddalování, které vede ke špatným koncům i u těch, kteří měli na začátku pro společnou budoucnost předpoklady velmi dobré, ale někde po cestě se navzájem ztratili...

Závěrem se obracím na Tebe, náš drahý státe. Jestli chceš snížit míru, v níž se rodiče malých dětí rozvádí a rozchází, zaměř se na dostupnost služeb hlídání dětí (Děkuji Ti, Evropská unie, za mikrojesle) a taky na to, aby babičky v rozumném věku mohly být k péči o nejmladší generaci ku pomoci. Ty pracující mají tolik povinností, že se jim to těžko stíhá...

Štítky: , ,

Jsem zblblý únavou, proto volím jinak než Pražská kavárna

Stín

Často se ploužím jako stín. Hlavně, když mě nikdo nevidí. Semtam si něco potichu brumlám.

Někdo by řekl, že jsem v depresi.

Nic složitýho

Co se týká zpravodajství, většinou jsem schopný zpracovávat jenom jednoduchá sdělení, která cílí na nízké emoce. Volil jsem Babiše a Zemana.

Časy nezávislých filmů jsou pryč. Sleduju komedie. Občas nějakou právě módní temňárnu.

Někdo by řekl, že jsem zblbnul.

Záblesky pekla

Ačkoli tvrdý alkohol (téměř) vůbec nepiju, občas mám chuť kopnout do sebe láhev.

Semtam cítím vábení poslat všechny krom nejbližších do hajzlu. Nebo utéct. Pryč.

Někdo by řekl, že jsem před zhroucením.

Aspoň kousek slušnosti

Naštěstí mi zůstala základní slušnost.

V práci pozdravím, poprosím, poděkuju. Snažím se z posledních sil vypadat nezničeně. Vím, že moje výkony můžou být lepší.

Občas se k někomu zachovám hnusně. Ale jen k těm, kdo sami nejsou svatoušci.

K nejbližším lidem se chovám hezky. Na malého jsem jednou vystartoval. Nevidím to jako důvod k sebemrskačství. Je dobré vědět, že se to může stát.

Jsem silný

Zvládnu hodně. Ale nejsem nesmrtelný.

Jedu na úsporný režim. Rodina mě nabíjí energií.

Nevýchova

Jsem rád, že kolem malého obstarám, co je potřeba. A to většinu nezbytností zajišťuje manželka.

S malým si zablbneme. Důsledně vyžaduju plnění pokynů ohledně bezpečnosti. Ale jinak? Vždycky se nějak dohodneme...

Omezená kapacita

Každý má omezenou zvládací kapacitu.

Někdo potřebuje spát deset hodin, jinému stačí pět.

Jeden člověk se hroutí kvůli rozvodu, druhý absolvuje tři a s úsměvem na rtech jde do čtvrté svatby.

Další příklady jsou na Vás :)

Na každého jde naložit jen nějak těžké závaží.

Vím, co se děje. Vím, co s tím

Už delší dobu nefunguju optimálně.

Důvod je jasný. Skoro dva a půl roku jsem se pořádně nevyspal. Jeden den za x měsíců to nespasí. Vždycky jsem to nějak dával, přes víkendy se dospával.

Malý je zlatý. Spí 11 - 12 hodin + 1 - 3 hodiny po obědě. Pokud není nachlazený, což teď často je. Ale i tak toho nachrní hodně. Míjíme se v časech. Od dítěte můžete čekat, že zalehne kolem Večerníčku. Ovšem do desáté dopolední je pak hodně daleko. Tudíž vstává o 3 - 4 hodiny dřív než já.

Což jest problém.

Nebýt s ním? Stane se, že zdrhnu spát jinam (do jiné místnosti, jinam mohlo vyznít divně). Ale nechci z toho dělat pravidlo. Brzo bude ve svém pokoji. Ovšem nepošlu ho do prdele, když se v nedělních 6:30 přiřítí do ložnice.

Chodit na kutě ve 20:00 jsem zkoušel dva dny, zamhouřil jsem oka kolem 1:00, opakovat nemíním.

Dlouhodobá spánková deprivace, to se mi děje.

Jedu přes svou kapacitu. Nejsem ničím výjimečný. Miliony lidí v České republice jedou přes svou kapacitu. Někteří bohužel nevyberou zatáčku a zamíří do průseru.

Mám štěstí. Dobral jsem se příčiny. Kdo se příčiny svého stavu nedobere, ten to má těžké. A jeho okolí ještě težší. Často je právě ono neprávem obviňováno ze způsobení mizérie.

Blížíme se k happy endu.

O prázdninách máme přislíbené na týden hlídání. Jako hlava rodiny jsem rozhodl, že ho prospíme.

Pak bude líp. Pracovat budu jako stachanovec, vychovávat jako Komenský, milovat ve šlépějích Casanovy a v komunálních volbách dám dozajista hlas pravdoláskařům :)

Štítky: , ,