Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Poutač - Psycholog v Pardubicích

Stužková 1. díl - Pasování

Mikroblog
"Můj odhad je tak dvěstě." spolužák Karel Voldřich vyprskl. "Let ne, kilo, ty vole!" "No vždyť jo!" Takhle jsme ohodnotili generálního ředitele naší soukromé střední školy, když přišel a rozplácl se do židliček na stužkovacím večírku. Oba zašití za paravánem, který odděloval šatnu od sálu, kde měla celá akce proběhnout. Škvírou v paravánu jsme sledovali příchozí třídní učitelky a usrkávali docela dobré domácí víno. Jo, třídní učitelky, ty jsme měli čtyři a jednoho třídního učitele. Naše třída byla fakt kouzelná. Nikdo s náma nevydržel déle než rok. Co dodat, na to, že nás bylo z celkového počtu dvacetidevíti žáků jen devět kluků, jsme uměli dělat obstojné peklo.

Zprvu rozpačitá nálada slavnostního okamžiku po společné večeři postupně opadala a večírek se dostával do varu. Volná zábava se šířila jako lavina a rozjaření studentíci se už na svět dívali všelijak. Zrovna jsem dopíjel první láhev vína, když v tom prostorem zazvonilo ťukání na skleničku. Upocený říďa s vlasy tak mastnými, že by se z nich dalo získávat mazivo, měl proslov. Ten jsem úspěšně promrhal tím, že sem se nenápadně vypařil, zapálil si cigáro a šel na terasu. Za chvilku se domotal Karel, který byl tak zhruba ve stejném rozpoložení jako já. Chvilku jsme mlčky pokuřovali a popíjeli z další láhve. Povídám: "Jestli budem pokračovat takovým tempem, tak tady budou kolem půlnoci všichni chrnět na stole." Nereagoval. Přimhuřoval oči a zaostřoval přes okno směrem do sálu a nahlas přemýšlel o tom, kam se všichni poděli. Nakoukl jsem tam taky a napadlo mě, že se asi přesunuli na taneční parket.
"Probíhá pasování, tak pojďte," zařval někdo ze dveří, které vedly na terasu. Zamáčkl jsem cigáro do květináče a zbytek dýmu vyfoukl až na místě, abych učitele co nejvíc popudil. "Jako vždy poslední!" křikla babice, která nás měla jako třídní učitelka někdy v prváku. Jak příznačné, pomyslel jsem si. V abecedním seznamu třídní knihy jsme byli totiž fakt poslední. Teda já úplně poslední a Voldřich předposlední.

Akt pasování probíhal následovně: Každý z nás přistoupil k současné třídní učitelce, ta nám připevnila stužku, na které byl nápis nebo snad motto, které jsme si vymysleli. Stálo tam: "Přišel jsem, viděl jsem, nepochopil jsem." Pak vyslovila větu: "Pasuju tě do řad maturantů." No a potom jsme jako pitomci museli pokleknout před ředitele a ten nás jako rytíře pasoval dřevěným, ne příliš umělecky vyrobeným mečem. No spíš mě to připadlo, jako kdyby ten meč ufušovali někde po cestě z neohoblovaných špryclíků. Po ukončení této procedury někdo odpálil litr a půl flašky sektu. Obsah láhve se nalil do velké sklenice připomínající akvárium. Tu sklenici nám pak předal sám generální ředitel a nechal ji dle abecedního seznamu kolovat. Připomínám, že někteří tenkráte ještě nedosáhli dospělosti. Každý jen tak usrkl. Hlavně holky. No a než sklenice doputovala nakonec, na mě a Voldřicha zbyl tak litr nápoje, který se nutně musel dopít, protože poslední musel láhev roztříštit o podlahu parketu. V pití jsme se rozdělili bratrsky. Každý tak zhruba půl litr, s tím, že jsme si to tam tak pět minut předávali, abychom udělali trochu divadlo. Pak začalo skandování a já rozprskl ono akvárko o podlahu tak mistrně, že střepy byly po celém parketu. A pak na kolena, všichni sbírali střípky, které jim prej přinesou štěstí u maturitní zkoušky. Přiznávám, že v tu chvíli jsem na vteřinu zaváhal, jestli se taky nemám pro nějaký větší střep ohnout a na místě si podřezat žíly, jelikož moje studium uvázlo někdy po půlce prváku na bodě mrazu.

Chvilku jsem pozoroval spolužáky, jak se smýkají po zemi, a pak jsem odešel zpět na terasu. Když jsem se vrátil, byla zábava tak akorát. Zněla ryčná hudba a mně lezl do hlavy ten narychlo vypitý sekt s kombinací předešlého vína. Mrknu na parket, kde pár spolužáků a skupinka spolužaček dělá ladné pohyby v rytmu posledních hitů. V příšeří parketu vidím postavu. Najednou DJ začal hrát trošku tak nějak od podlahy a ona postava se ke mě začíná s poskakováním připomínajícím tanec Pogo přisouvat. Byl to Karel Voldřich. Otáčím se a chystám se k odchodu. Najednou cítím, že mě někdo odchytil za krk, jako by se mně snažil dát nelsona. Karel mě chytl kolem krku a začalo pekelné Pogo, při kterém jsme opilí chytili takový vangl, že jsme skončili ve stolech, které tvořily velkou společnou tabuli. Oba dva jsme přistáli v prostoru stolů těsně vedle generálního, který si nás měřil zádumčivým pohledem. Pak jsme se odmotali zpátky na parket a Karlos se rozhodl, že do tance zapojí další lidi. Chvilku to klapalo. Někteří se na pár sekund přidali. Najednou odchytl jednoho spolužáka tak nešikovně, že mu urval celou zbrusu novou vestu a oba přitahování zákonem gravitační síly letěli směrem k zemi. Já se snažil onoho nešťastníka s urvanou vestou nějak zachránit. Bohužel jsem ho instinktivně uchopil za límec košile a urval mu límec kompletně ve švu. Vzpomínám, že pěkně prskal.

Nám to bylo jedno. V poklidu jsem se odmotal k baru. Zapálil jsem si a dal panáka a na nějaký čas zabředl do hovoru se spolužačkama, které si v dobré náladě objednávaly drinky jak na běžícím pásu. Kolem půlnoci zpitý pod obraz. Pak pamatuju, že jsme s sebou +JA+ a Karel Voldřich vzali nějaké víno, zaklaply za námi dveře, rozprostřela se noční ulice a začala cesta domů, ale o tom až příště…

Výživné pokračování tohoto předojemného příběhu najdete tady.

Štítky: ,

 Místo pro Vaše hodnocení:
Blog Zrcadlo aktuálně: Hitler měl poslat do Ruska cyklisty, nic by je nezastavilo

Diskuse o článku Stužková 1. díl - Pasování


Tady může být Váš názor.

Poslat komentář




<<<  Zpět na titulní stránku