Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Psycholog a psychoterapie v Pardubicích

Dědičnost, prostředí a inteligence

Mikroblog
Toto téma jsem si vybrala z několika důvodů. Asi každého člověka zajímá, jakým způsobem byl utvářen, co na něm zanechalo jaké stopy, co má k dispozici a co může nabídnout. A nejinak je tomu u mě. Otázka nature versus nurture je fascinující sondou do historie každého z nás – a velmi živou se stává zvlášť v případě, kdy jsme nebyli vychováni našimi biologickými rodiči. Co máme od těch, kteří se o nás starali a zprostředkovávali nám své postoje, hodnoty a cíle¸ a co od těch, kteří se biologicky podíleli na našem vzniku a připravovali náš genetický koktejl? Takové otázky mohou kroužit v hlavách adoptovaných dětí. I pro lidi, kteří se svými biologickými rodiči vyrůstali, může být tohle téma zajímavé. Proč by nás nemělo lákat dozvědět se, co je v nás hluboce zakořeněno a co jsme se „jen“ naučili? Tahle práce si klade za cíl poskytnout stručný přehled názorů na dichotomii dědičnost - prostředí, jak se utvářely v historii, vyložit současný pohled na tuto problematiku a především se věnovat tomu, jak je to s dědičností inteligence.

Na začátek bychom si ale měli jasně vymezit, co pojmy dědičnost a prostředí vlastně znamenají.

Dědičnost


Dědičnost je jev, který zabezpečuje biologickou podobnost až shodnost znaků a vlastností rodičů a jejich potomků, přičemž tento jev probíhá pomocí genů. (Ruisel, I., 2000, s. 79) Pod termín prostředí spadají všechny ostatní okolnosti, které se podílely na utváření toho kterého člověka. Nejsou to tedy jen jevy sociální, ale i biologické – například výživa matky v těhotenství, výživa dítěte po porodu či komplikace při porodu. A teď už k tomu, jak se na dvojici genetické předurčenosti a prostředí dívaly různé kapacity v průběhu historie. Jak podotýká Plaňava, můžeme vysledovat dvě linie – lockovsko – behavioristickou (např. Watson) a darwinovskou, přičemž každá z nich se přikláněla k jiné koncepci. Empirik Locke a behavioristé dávali přednost představě člověka narozeného jako nepopsané desky, na němž teprve výchova vykoná svou práci. Například Watson se proslavil hojně citovaným výrokem: „Dejte mi tucet malých zdravých dětí a já vám zaručuji, že z kteréhokoli náhodně vybraného dítěte vypěstuji podle přání odborníka: lékaře, právníka, umělce anebo též žebráka či zloděje, a to bez ohledu na tak zvané nadání, sklony, talent nebo původ jeho předků.“ (citace z Plaňava, 1997, s. 21) Darwin se zase přikláněl k druhému extrému. Biologická optika, skrz niž se na svět díval, jej přímo předurčovala k tomu, aby horoval za přírodu a její vliv na člověka. Ti, kteří jej následovali, se nazývají hereditalisté (zřejmě od anglického hereditary = dědičný). Tyto dva pohledy na původ vlastností člověka se po dlouhou dobu nebyly schopné snést; až v poslední době začíná docházet k tomu, že se z nich v našich myslích i vědeckých debatách místo opozice stává koalice. A my tedy místo toho, abychom hledali a rozhodovali, který z nich na nás má vliv, ptáme se, jakou část vlivu na nás který z nich má a v čem konkrétně se jeho působení projevuje. I zde se názory liší, ale vzniká řada výzkumných projektů, jejichž cílem je u konkrétních věcí zjistit, jak se to s nimi má. Já bych se v této práci chtěla zaměřit na inteligenci.

Definice pojmu inteligence


Inteligence je pojem, který je poměrně obtížně definovatelný. Každý z autorů se na něj totiž dívá z jiného hlediska. Například Wechsler jej nazírá skrz adaptaci a definuje inteligenci jako „obecnou schopnost jedince, která se projevuje v účelném jednání, správném uvažování a přizpůsobení prostředí svým možnostem“. (citace ze Smékal, 2002, s. 303) Jiní autoři ale hovoří o inteligenci jako schopnosti abstraktního myšlení nebo dokonce jako o schopnosti chápat vztahy. Pro tuto práci bych ale zvolila trochu až komické vyjádření autorů Deana Hamera a Petera Copelanda a tedy, že „inteligence je to, co se měří IQ testy“ (Hamer, D. Copeland, P., 2003, s. 171), protože právě měření inteligence je výkladovým rámcem otázky, zda je inteligence vlastnost podmíněná spíše geny a nebo prostředím. Pokusy, které se této oblasti týkají, téměř výlučně ověřují úspěšnost lidí v IQ testech a já bych se zde nechtěla zamotávat do problému, zda IQ testy skutečně vypovídají o tom, nakolik je testovaný inteligentní. To nechť posoudí jiní v jiných pracích.

Jak ovlivňuje dědičnosti a prostředí inteligenci


A teď už přímo ke zmiňovaným výzkumům. Míra dědičnosti inteligence se zkoumá převážně dvěma způsoby, a to u dvojčat nebo u jedinců, jež adoptovali jiní rodiče. První metoda je založena na rozdílech mezi jednovaječnými a dvojvaječnými dvojčaty – jednovaječná totiž mají stejný genotyp, zatímco dvojvaječná ne. To znamená, že u jednovaječných dvojčat, kde je eliminován vliv genů (jsou stejné), je možné veškeré rozdíly připsat prostředí. Na dvojvaječná dvojčata zase působí rozdíly v prostředí i v genech. Z tohoto základního faktu můžeme vyvodit výzkumnou metodu. Změří se korelace jevu mezi páry dvojčat a potom se srovnají korelace naměřené u párů jednovaječných a dvojvaječných dvojčat. Podobnost mezi jednovaječnými dvojčaty vychovávanými odděleně potvrzuje působení genů na danou vlastnost. (Ruisel, I. 2000, s. 81) U adoptovaných dětí se zase zjišťuje to, zda jsou v určité vlastnosti podobnější svým biologickým nebo adoptivním rodičům.
Imrich Ruisel ve své knize Psychologie inteligence uvádí zajímavou tabulku, ve které ukazuje, jak se mění korelace naměřené u inteligence u různě příbuzných jedinců.

Genetický vztah Korelační koeficienty mezi skóry IQ
Jednovaječná dvojčata
- vyrůstající spolu 0,86
- vyrůstající odděleně 0,72
Dvojvaječná dvojčata
- vyrůstající spolu 0,60
Sourozenci
- vyrůstající spolu 0,47
- vyrůstající odděleně 0,24
Rodiče/děti 0,40
Rodiče/nevlastní děti 0,31
Bratranci, sestřenice 0,15

Zde je zajímavé například to, že u jednovaječných dvojčat vyrůstajících odděleně korelační koeficient nijak dramaticky neklesá (vidíme, že společné prostředí určitý vliv má, ale není tak velký, jak bychom mohli předpokládat). Na druhou stranu mezi rodiči a nevlastními dětmi je korelace jen o 9 setin nižší, než mezi rodiči a dětmi vlastními. To by zase nahrávalo většímu vlivu prostředí. Není se tedy co divit, že přes velké množství prováděných experimentů jsou vědci v otázce podílu dědičnosti a prostředí stále poněkud rozpačití.

Několik nápadů, jak by to s podílem dědičnosti u inteligence mohlo být, vnášejí do diskuse i Hamer s Colemanem. Různými výzkumy dokládají, že IQ je dedičné ze 75% (studie jednovaječných dvojčat vychovávaných zvlášť), z 52% (porovnání korelace mezi jednovaječnými dvojčaty a dalšími sourozenci v rodině) či 48% (na základě výzkumu korelace mezi rodiči a jejich dětmi, které byly vychovávané někým jiným). Jak vidíme, tahle čísla se od sebe značně liší. A ony se od sebe koneckonců liší i korelační koeficienty u stejně geneticky příbuzných v různých výzkumech (například pro rodiče a jejich adoptivní děti uvádí Ruisel korelaci 0,31 a Hamer a Coleman jen 0,19). Tato fakta potvrzují, že je třeba problematiku i nadále studovat, získat co největší vzorky populace, na nichž by se daly jednotlivé metody aplikovat, a závěry dělat jen pomalu a opatrně. Stejně tak nás ale vedou k myšlence, že by nebylo správné vliv dědičnosti úplně popírat, protože je rozhodně patrný.

Každopádně je ale nutné k tomuto tématu přistupovat odpovědně a se značnou mírou rozvážnosti. Otázka inteligence a dědičnosti se totiž netýká jen jednotlivců, ale celých ras. Je tomu sice již přes šedesát let, kdy svět zažil holocaust a vraždění v zájmu očisty společnosti a světa od příslušníků „horších plemen lidí“, ale lidé, kteří takovou ideologii vyznávají, stále existují. A odkaz, který nám tato historická fakta poskytují, by neměl být zapomenut. Je vždy nebezpečné pouštět se na tenký led dokazování, která rasa je silnější, rychlejší či inteligentnější, a i výzkum v této oblasti by k tomu mohl vést.

Proto, až budeme hledat geny pro inteligenci, měli bychom se snažit vyvarovat přílišného a nepodloženého zevšeobecňování. Jak na tom je ale výzkum „genů inteligence“ teď? Coleman a Hamer popisují, že vědci již objevili specifické geny, které zapřičiňují mentální retardaci. Poukazují ale na to, že najít geny způsobující retardaci, poruchy řeči či problémy se čtením bude pravděpodobně snadnější než najít geny zodpovědné za všeobecnou inteligenci průměrných lidí. (Hamer, Coleman, 1998, s. 186). Velký projekt zabývající se nalezením právě takových genů před nedávnem začal jeden z předních vědců na poli genetiky chování Robert Plomin. Zabývá se zkoumáním jednovaječných a dvojvaječných dvojčat narozených ve velké Británii mezi lety 1994-1996. (http://www.robertplomin.com/teds.html)

Je to tedy problém nature versus nurture překonaným sporem nebo stále živou otázkou? To záleží na tom, jak přesně si otázku vymezíme. V případě, že se budeme – podlehnuvši banalitě jediné příčiny - ptát po tom, která z těchto věcí je determinantou psychického vývoje lidí, můžeme si odpovědět, že tento spor jsme již překonali. Zeptáme-li se ale, kolik z toho, jací jsme, je utvářeno genetickou cestou a kolik cestou výchovy a prostředí na nás působícího, jasnou odpověď zatím neznáme. Proto bych se svým subjektivním názorem připojila k těm, kteří dědičnost a prostředí považují za problém nedořešený a tedy stále živý. To se v objektivní realitě projevuje tím, že výzkumné snahy v této oblasti stále neutuchají, jsou přidělovány nové a nové granty a vědci prahnoucí po poznání pomalu a trpělivě pracují na tom, abychom jednou mohli pochopit, v čem ze jmenovaného naše kořeny leží více.

Použitá literatura:
1) RUISEL, Imrich. Základy psychologie inteligence. Přel. Petr Bakalář. Praha: Portál, 2000
2) HAMER, Dean, COPELAND, Peter. Geny a osobnost. Přel. Vlastimil Blecha. Praha: Portál, 2003
3) PLAŇAVA, Ivo. Spolu každý sám. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998
4) SMÉKAL, Vladimír. Pozvání do psychologie osobnosti. Brno: Barrister Principál, 2002
5) http://www.robertplomin.com/teds.html

Štítky:

 Místo pro Vaše hodnocení:
Blog Zrcadlo aktuálně: AKCE! Praha - Ostrava vlakem od 0,- Kč

Diskuse o článku Dědičnost, prostředí a inteligence

Anonymous Anonymní:

Ja,po přečtení Vašeho článku o dědičnosti inteligence mám dojem ,že je zde především hrubá chyba a to v tom smyslu co to vlastně inteligence je?Podle mého názoru je inteligence především soubor všech dostupných informací,znalostí a zkušeností,které jsme po dobu své existence dokázali zpracovat a na otázku dědičnosti bych uvedl především tu skutečnost ,pokud dojde ve vývoji jedince jakým koliv způsobem k narušení jeho řetězení v DNA je to způsobeno především vlivem prostředí(magnetismus,gravitace,radiace a mnoho dalších vlivů,které je dáno místem našeho stvořeni a především tyto faktory jsou defacko motorem celého procesu evoluce)Jestli-že,se budu dále snažit o zjednodušení zhrnul bych celý problém asi do myšlenky,která by jasně podpořila můj názor v tom,že musí být splněn předpoklad správného fungování látkové výměny,který je dán naší DNA a která se nepřetržitě vyvíjí a z mého pohledu nelze dosáhnout dokonalosti poněvadž dokonalost znamená stagnaci.Jestli-že je něco dokonalé už dále není potřeba se zdokonalovat.A na konec bych si dovolil poděkovat za povšimnutí a nadhození možného hledání dědičnosti a jejího měření v možné hrozbě rasismu,které už jistě všichni víme jak většinou funguje a jaké má destrukční dopady na lidskou populaci.P.S.bude-li mít někdo zájem mohu k tomuto krátkému prologu k dané tématice použít i logickou argumentaci.

 
Anonymous Anonymní:

viz. anonymní příspěvek : pane váš názor je totální blábol. Už podle toho vašeho názoru jde vidět že ji nemáte, protože byste věděl co to je za vlastnost a nezohlednoval tak informace,zkušenost,znalosti.
Jako jeden z nositelů tohoto daru moc dobře vím co to je za vlastnost a že to s tím nemá nic společného.

NENÍ MOŽNÉ ABY TUHLE DEFINICI ZJISTILI LIDÉ KTEŘÍ JI NEMAJÍ. JESTLI CHCETE VĚDĚT CO TO VŮBEC JE ZEPTEJTE SE MENSISTŮ, NEBOŤ TI JI MAJÍ A VÍ CO TO JE ZA VLASTNOST.

 

Tady může být Váš názor.

Poslat komentář




<<<  Zpět na titulní stránku