Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Psycholog a psychoterapie v Pardubicích

Deprivace a subdeprivace

Mikroblog
Nejprve si vyjasníme pojmy, které budeme užívat. Ten první, a možná nejdůležitější ze všech, je deprivace. Co je to tedy deprivace? Uvedu dnes již klasickou definici z knihy pánů Zdeňka Matějčka a Josefa Langmeiera Psychická deprivace v dětství: Psychická deprivace bývá definována jako psychický stav, vzniklý následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost uspokojovat některé základní psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu. (Langmeier, Matějček 1974). Tak jako všichni máme základní biologické potřeby, existují u každého z nás i základní potřeby psychické.

1. Potřeba určitého množství, proměnlivosti a kvality vnějších podnětů. Její uspokojení umožňuje naladit organismus na určitou žádoucí úroveň aktivity.
2. Potřeba určité stálosti, řádu a smyslu v podnětech, t. j.. "smysluplného světa". Uspokojení této potřeby umožňuje, aby se z podnětů, které by jinak byly chaotické a nezpracovatelné, staly zkušenosti, poznatky a pracovní strategie. Jde tedy o základní podmínky pro jakékoliv učení.
3. Potřeba prvotních emocionálních a sociálních vztahů, t. j. vztahů k osobě matky a k osobám dalších primárních vychovatelů. Její náležité uspokojování přináší dítěti pocit životní jistoty a je podmínkou pro žádoucí vnitřní integraci jeho osobnosti.
4. Potřeba společenského uplatnění a společenské hodnoty, z jejíhož uspokojení vychází zdravé uvědomění vlastní identity. To je pak dále podmínkou pro osvojení užitečných společenských rolí a hodnotných cílů životního snažení.
5. Potřeba "otevřené budoucnosti" . Její uspokojení dává lidskému životu časové rozpětí a podněcuje a udržuje jeho životní aktivitu. Naděje překonává stagnaci. (http://www.iustin.cz/Litera/uryvky.asp)

Subdeprivace


Subdeprivace je termín, který označuje, dalo by se říci, lehčí formu deprivace. Jde sice také o obraz deprivačních příznaků, jenže v méně výrazné a méně dramatické podobě. Jednotlivé zachycené odchylky samy o sobě jsou zpravidla jen lehké, jemné, nenápadné a nápadnými se stávají až ve svém souhrnu. Dnes se setkáváme právě spíše se subdeprivací, než s deprivací jako takovou. Já se nicméně ve své práci budu zabývat spíše deprivací tak, jak ji pojímá například Matějček a jak ji popisuje u dětí v ústavní péči i v rodinách.

Psychická deprivace je vážné narušení psychického vývoje, může se projevit v celé struktuře osobnosti, v chování, v sociálním začlenění, v postojích, v celé životní orientaci a hierarchii hodnot. (Koluchová, 1986)

Jaké jsou projevy deprivace?


Za prvé je třeba říci, že jsou velmi rozmanité. Hlavním znakem bývá opoždění intelektového vývoje. Velmi citlivým ukazatelem je například řeč. Dále se projevuje opožďování psychomotorického vývoje – zvláště jemné motoriky, povrchnost citů, obtíže v sociálním začlenění, neadekvátní sebehodnocení, nedostatek kladných citových vazeb, posunutá hierarchie hodnot. Deprivované děti bývají školně nezralé a mívají také horší prospěch, než odpovídá jejich dispozicím. U některých dětí se objevují také smyslové a somatické defekty, může být také patrná špatná tělesná péče, nepřiměřené trestání nebo dokonce týrání.

Jak už jsem naznačila, deprivace může nastat jak u dětí z ústavů, tak u dětí žijících v rodinách. U ústavní výchovy jsou úskalí poměrně jasná. 1) dítě nemá možnost vytvořit si hluboký citový vztah k jedné osobě a chybí mu malá primární sociální skupina, jakou je rodina. 2) Většina dětí vystřídá více ústavních zařízení, v důsledku přerušení vztahů k jednotlivým vychovatelům se může projevit separační úzkost. 3) Ani prostředí dobrého domova nezaručuje dítěti dostatek podnětů pro jeho harmonický vývoj – u menších dětí chybí především verbální i neverbální komunikace, u větších dostatek příležitostí pro osobní iniciativu a zodpovědnost a také modely vztahů v rodině. 4) Dalším problémem pro vývoj dítěte je ukončení výchovného působení dětského domova v jeho 18ti letech nebo po dokončení přípravy na povolání. Mladí lidé z dětských domovů mají často zkreslené představy o tom, jak „svět venku“ funguje a je pro ně velmi těžké se v něm zorientovat, najít si zaměstnání, bydlení atd.

Možnost deprivace v rodině už tak zřejmá není. V podstatě zde existují 2 možnosti – buď 1) v rodině existuje naprostý nedostatek sociálně emočních podnětů pro vývoj dítěte (to nastává například v situacích, kdy chybí otec nebo matka nebo jsou-li značnou část dne mimo domov) nebo 2) v rodině podněty objektivně existují, ale dítěti jsou nepřístupné (to nastává, když matka, otec nebo oba rodiče jsou zcela citově neúčastní, dítěti nevěnují pozornost a zacházejí s ním jen zcela mechanicky). (Langmeier, Matějček, 1968) Příčiny neuspokojivých vztahů v rodině mohou být buď vnější (přílišná zaměstnanost rodičů a tedy nedostatek času na dítě, rozvod, úmrtí otce nebo matky aj.) nebo vnitřní, psychologické. K těm patří neschopnost navázat s dítětem sdílný citový vztah – ta bývá zapřičiněna především charakterovou nezralostí a nevyrovnaností matky nebo obou rodičů. K tomuto jsou náchylní především rodiče, kteří byli v dětském věku sami deprivováni. Problémy vznikají samozřejmě také v případě duševní poruchy neurotického nebo psychotického rázu u některého z rodičů. Například depresivní matka se může od dítěte odvracet a ponechávat jeho projevy zcela bez odezvy. Další kategorií jsou rodiče, kteří nejsou schopní zásobit dítě intelektuálními podněty – matka slabomyslná nebo negramotná může mít sice k dítěti dobrý citový vztah, ale není schopná zajistit důslednou péči o dítě. Intelektuální zaostávání takovýchto dětí většinou nebývá patrné v prvních letech, později se však stává nápadným.

Specifickým případem deprivace je deprivace v širším společenském prostředí. V takovém případě je rodina dítěte z velké části nebo úplně izolována. Dítěti se tedy nedostává společenských podnětů na vyšší úrovni (např. hry s vrstevníky, školní kolektiv atd.) K deprivaci může docházet také u velmi neobvyklých životních situací – například u přírodních katastrof nebo společenských převratů či válek. Zde se ale obvykle k deprivaci ve velké míře přidává také frustrace, konflikty, traumatizující zážitky apod.

Potom, co jsme se podívali na to, kde všude může deprivace vzniknout, z jakých příčin a jak se projevuje, bylo by asi dobré pohovořit také o možnostech její nápravy. V 19. století byl takzvaný deprivační syndrom považován za nevratné poškození a nejlepším doporučením pro děti, jež mu byly vystaveny, byla další ochranná péče. Tento názor už byl ale překonán. Psychickou deprivaci dnes považujeme za změnu reparabilní, která sice vždy napáchá nějaké škody, ale jejich dopad lze zmírnit. Po odebrání dětí ze špatných rodin, kde trpí nedostatkem podnětů, například dochází ke zlepšení intelektové úrovně dítěte. Pro jednotlivé případy je třeba hledat individuální řešení. Platí zde zákon: Čím důkladněji dítě poznáme, čím hlouběji nápravná opatření zasáhnou a čím dříve s nimi započneme, tím větší je naděje na úspěch. (Langmeier, Matějček, 1968) Můžeme mluvit asi o čtyřech hlavních způsobech, jak dítěti pomoci. První Langmeier s Matějčkem nazývají reaktivace – sem patří zajištění podmínek pro rozvoj motoriky a normální funkci smyslových orgánů (hlavně u mladších dětí), druhý redidaxe – to je v podstatě přeučení, snaha o vytvoření nových návyků, který by nahradily ty staré, nevhodné. Třetí způsob je reedukace – zaměření na přestavbu osobnosti, uplatňuje se zde psychoterapie; a čtvrtý resocializace – zapojení dítěte do společnosti, pomoc dítěti při budování uspokojivých vztahů vůči jeho okolí. Tyto čtyři způsoby se samozřejmě kombinují, a to podle potřeb konkrétních dětí.

Na závěr bych se ráda věnovala několika případům vývoje dětí, u nichž se vyskytla psychická deprivace. Všechny zmiňované děti se narodily v šedesátých nebo sedmdesátých letech a společné je jim také to, že se dostaly do pěstounské péče.

Alena J. – narozená 1964, rodiče alkoholici byli zbaveni rodičovských práv. Dva její sourozenci také umístěni do pěstounské péče, otec v roce 1968 spáchal sebevraždu. Prošla batolecím a předškolním dětským domovem, dvakrát neúspěšnou pěstounskou péčí. V sedmi letech nastoupila do třetí pěstounské péče s diagnózou oligofrenie a prognózou zvláštní školy. Jejími pěstouny se stali starší manželé (53 a 55 let) – žena učitelka, muž dělník s dvěma vlastními staršími dětmi. Adaptace na pěstounskou péči byla povrchnější a pozvolnější, pomalé vyrovnávání deprivace, poruchy chování (lži, krádeže), v adolescenci celkové zlepšení a odeznění deprivačního poškození. Nález z jejích 21 let: intelekt lehce podprůměrný, osobnost původně s lehčími abnormitami, nyní bez patologických projevů, sociální začlenění v rodině nyní velmi dobré, ve společnosti průměrné, od roku 1983 vdaná – manželství dobré. Po absolvování ZŠ s dobrým prospěchem ukončila SOU, v zaměstnání dobře adaptována. V průběhu pěstounské péče někdy méně vhodné postupy a postoje pěstounů, postupné zlepšování, nyní perpektiva společná. Ve 20ti letech provdaná, dobré manželství, 1 dítě.

Alena N. – narozená 1966. Rodiče romští manželé, smrt matky, otec – trestná činnost, pět sourozenců v dětském domově. Prošla kojeneckým ústavem a batolecím dětským domovem. Od tří let v pěstounské péči, kam přišla se špatnou prognózou a diagnostikovanou debilitou. Pěstouni: manželé středního věku , oba dělníci, dvě vlastní děti. Po příchodu do rodiny zjištěna hluboká deprivace i somatická opoždění, velmi rychlé vyrovnávání, pak již vývoj pomalejší, výchovné problémy, v pubertě další zhoršení vztahů, v adolescenci celkové uklidnění. Nález z 19ti let: intelekt v horním pásmu slaboduchosti, ve vývoji osobnosti lehčí abnormity, začlenění v rodině dobré, sociálně nesamostatná, infantilní, při intenzivním psychoterapeutickém vedení dosaženo zlepšení. Odložená školní docházka, po absolvování ZvŠ a ZvOU v zaměstnání průměrně adaptována, potřebuje vedení. U pěstounů zpočátku velmi intenzivní vztah k dítěti, při různých potížích rozvolnění vztahů, přesto společná perspektiva.

Pavel D. – narozen 1967; svobodná matka – trestná činnost, primitivní osobnost – zbavena rodičovských práv. Prošel kojeneckým ústavem a batolecím dětským domovem. Jako jedenapůlroční svěřen do pěstounské péče k manželům středního věku s třemi vlastními dětmi a pěti dětmi v pěstounské péči (skupinová pěstounská péče). Diagnostikován mu byl strabismus (šilhání) a vadné držení těla. Zpočátku sociálně hyperaktivní, citově nediferencující, postupné odeznívání deprivace, uklidnění, navázání citových vztahů, velmi dobře výchovně zvládnut, v pubertě problémy, odmítán pro romský původ. Intelekt průměrný, vývoj osobnosti v mezích normy, v pubertě výchovné problémy. V rodině optimální začlenění, ve společnosti průměrné. Odložena školní docházka, absolvoval ZŠ s průměrným prospěchem, v době vydání knihy ve 3. ročníku SOU, výkyvy v prospěchu i chování. Pěstounská péče velmi úspěšná, pozice vlastního dítěte. ( Koluchová, J. 1986)

Použitá literatura:
1) LANGMEIER, Josef; MATĚJČEK, Zdeněk. Psychická deprivace v dětství. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství 1968
2) KOLUCHOVÁ, Jarmila. Diagnostika a reparabilita psychické deprivace. Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1987
3) Webové stránky organizace Spravedlnost dětem: http://www.iustin.cz/Litera/uryvky.asp

Štítky:

 Místo pro Vaše hodnocení:
Blog Zrcadlo aktuálně: AKCE! Praha - Ostrava vlakem od 0,- Kč

Diskuse o článku Deprivace a subdeprivace


Tady může být Váš názor.

Poslat komentář




<<<  Zpět na titulní stránku