Čtenářský deník - Fráňa Šrámek: Splav
Básník a jeden z našich nejimpresioničtějších prozaiků Fráňa Šrámek se narodil roku 1877 v Sobotce, zemřel 1. července 1952 v Praze. Pro své antimilitaristické postoje byl vězněn. V jeho tvorbě se stejně jako u jiných spisovatelů této doby (Bezruč, Neumann) objevuje rudý květ, který symbolizuje anarchismus. Z jeho básnických sbírek jsou nejznámnější Života bído, přec tě mám rád; Modrý a rudý (s b. Píšou mi psaní) a Splav. Vliv impresionismu a symbolismu se objevuje v próze Stříbrný vítr. Jeho další prózy se jmenují Křižovatky a Tělo. Z dramatické tvorby známe Měsíc nad řekou a Léto. Vydání Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1960 O díle Sbírka Splav obsahuje 35 básní, které se tematicky velmi různí. Najdeme zde smutné vzpomínání či snění (např. titulní báseň Splav, Milenec v dubnu, Dívka) stejně jako básně namířené proti válce a její zbytečnosti (Voják v poli, Cesta z bojiště aj.). Protiklad krásy přírody a hrůzy války je velmi dobře vidět např. v básní s názvem 30. srpen 1914, kterou níže cituji. Jistá baladičnost mě zaujala v básni Neopatrný, nostalgii zase můžeme cítit z b. Básníkův hrob. Sbírka zahrnuje i několik Šrámkových vyznání ze smutku (Bratr smutek, Sám a sám). Sbírka Splav ale nemá pouze tragický nádech, objevují se zde i básně plné radosti, štěstí, lásky k přírodě. Nechybí ani romantika (Čtrnáctiletý). Často se Šrámek obrací k přirozeným a přírodním věcem, z nichž jako by čerpal sílu a nacházel v nich jistotu. Některé básně mi připadají vyloženě popisné – v těch si asi nejlépe můžeme všimnout básníkova vybroušeného smyslu pro detail (např. Dítě si hraje nebo Na březích Soči). Na druhou stranu se nevyhýbá jisté mystice a ne všechny jeho verše jsou pro každého pochopitelné. Stejně jako témata, i Šrámkův jazyk se v jednotlivých básních velmi liší. V některých je prostý, stručný, jednoduchý, v jiných zase používá netradiční slovní spojení a je velmi nápaditý. Básník používá i cizí slova. Citáty ze sbírky SplavSplav Trápím se, trápím, myslím si, kde bych tě nejraděj potkal. Ulice střídám, parky a nábřeží, bojím se krásných lží. Bojím se lesa. V poledním lese kdo miluje, srdce své neunese. Na můj práh kdyby jsi vstoupila, snad bys mne tím zabila. Chtěl bych tě potkati v lukách. V lukách je vlání na všechny strany, pokorné odevzdání. V lukách je nejprostší života stůl, rozlomíš chleba, podáš ženě půl, chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí, až k pláči je prostý veneček z lučního kvítí, a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín, muž má touhou rozsévače, žena má úrodný klín... Chtěl bych tě potkati v lukách. Šel bych ti vstříc. A až bys mi odešla, ach, zvečera již, bys na mne nemyslela víc, jen na prosebný a děkovný můj hlas, jako bych jen splavem byl, který v lukách krásně zpívat slyšelas... 30. srpen 1914 To byla neděle, a když počínala, naše četa zuby drkotala, půl sta moučných červů z písku lezlo, z děr po čtyřech jsme lezli, by nespatřil nás nepřítel. Neděli tuto, pane, my se neumyjem, buď za to pochválen, že ještě žijem, Den bude horký. Poledne nevzpomenem, večer se spočítáme. To byla neděle. Za námi v borovém lese koníček ržál, druh můj špičku dýmky uhryzal a plival močku, plival žluč a plival žal, a pak vyšlo slunce. A toho dne zle bylo. Bylo to v neděli. A den byl dlouhý. Večer mnozí z nás chyběli. Toho dne jsem viděl dva ryzce na lesní louce, také jsem slyšel skřivánka. Poznámka: Zajímavé je, že několik básní sbírky je psáno ich-formou v ženském rodě (Dívka, Advent, Dívka a čtyřlístek, Žena a jediný) Štítky: Archiv: Čtenářský deník |
Autor: Agape, 21. 6. 2008 ↓ Diskutujte 
Poslat komentář
<<< Zpět na titulní stránku