Čtenářský deník - J. Steinbeck: Toulky s Charleym
John Steinbeck se narodil roku 1902, zemřel v roce 1968. Je nositelem Nobelovy ceny stejně jako Hemingway a Faulkner, příslušníci jeho generace. Jeho začátky byly těžké a po nedokončených studiích se důkladně seznámil s postavením manuálně pracujících ve dvacátých letech. Jeho první kniha – životopis anglického piráta–bukanýra Henryho Morgana vyšla v roce 1929. Typickým námětem jeho knih je život lidí v odlehlých končinách. Z jeho předválečné tvorby jsou nejvýznamnější: Pláň Tortilla, Bitva, O myších a lidech (divadelní hra), Hrozny hněvu. Za války působil jako zpravodaj a pokračoval i v psaní: protinacistický román Měsíc zapadá a román Na plechárně. Poválečná tvorba: Toulavý autobus, Na východ od ráje, Zima úzkosti, Toulky s Charleym a další Vydání Československý spisovatel, Praha 1964 (přeložil Jiří Valja; doslov napsal Jan Werich) Postavy John Steinbeck – autor sám je hlavní postavou své knihy; cestuje po USA a předkládá své postřehy a dojmy Pes Charley – starý stříbrný pudl pocházející z Francie; jediný, který dělá osamělému cestovateli po celou cestu společnost Další postavy se knihou jenom mihly: autorova manželka, dobrý a špatný veterinář, Steibeckovi bohatí texasští přátelé, jeho kalifornští příbuzní, potulný umělec, vyvolávačky…. Místo: celé USA Čas: rok 1960 Děj Knížka začíná autorovým plánováním cesty skrz celé spojené státy. Chce si obnovit znalosti o Americe, o jejích lidech, o tom, jaký vlastně je ten život, o kterém se on snaží psát. Nechá si sestavit speciální náklaďák s „domečkem“, kde může spát, vařit a mýt se – tedy tak nějak provizorně žít – a se svým milovaným pudlem Charleym se začátkem září vydává na cestu. Vyráží z New Yorku, kam se po několika měsících, ve kterých brázdí Ameriku z východu na západ a pak přes jih zase zpět, také vrací. Na své cestě se setkává s mnoha lidmi, diskutuje s farmáři a majiteli tzv. pojízdných domů, servírkami a vlastníky benzínových pump. Popisuje krajinu, vciťuje se do její krásy a také upadá do jisté melancholie, když vidí, jak se z hezkých, úpravných městeček staly nevlídné giganty, kde se člověk akorát tak ztratí. Rozebírá politiku, to, že se od ní obyčejní lidé distancují a nehovoří o ní, mluví o zmítání normálního člověka ve složitém světě. Poukazuje na rozdíly mezi jednotlivými státy, usmívá se jejich řevnivosti a snaze ukázat se v co nejlepším světle, ukazuje na detaily, maličkosti, kterých by si asi málokdo všiml, vypichuje kontrasty, upozorňuje na nesmyslnost některých věcí a nařízení. Společenskou situaci mírně kritizuje, ale nepranýřuje ji, snaží se pochopit jednání a cítění lidí (jediné, u čeho je vyloženě proti, je postavení černochů a sklandální jednání s nimi na jihu USA). Také vzpomíná na své zážitky na různých místech, vypráví krátké příběhy, které se mu při pohledu na nějakou krajinu nebo město nebo třeba i státní hranice vybavují (hezký příběh o chudé rodině, která jela navštívit své příbuzné do Kalifornie a na cestu si vydělávala prodejem brambor. Do Kalifornie je ale zakázáno vozit veškerou zeleninu a ovoce, a tak se rodina utábořila na hranicích do doby, dokud všechny své brambory nesnědla a nerozprodala). Občas předkládá čtenáři i některá fakta z americké historie (osídlení oblastí indiány apod.). Samozřejmě také popisuje svůj život v náklaďáku a cestu jako takovou. Vypráví o tom, jak se co líbilo Charleymu a i jemu samotnému; zmiňuje se i o Charleyho zdravotních problémech. Nakonec svou cestu zkrátí a všechny státy neprocestuje, poněvadž už je unaven, veškerá krajina i města mu připadají stejná a bezvýrazná; už je prostě přejedený všech poznatků. A navíc - blíží se vánoce a on se těší domů na shledání s manželkou. Citáty z knihy Toulky s Charleym„…a teď jsou ponorky vyzbrojeny zbraněmi hromadného ničení, v čemž bláhově vidíme jediný způsob, jak zastrašit vražednou hrozbu.“ (27) „člověk potřebuje nejprve pocity a potom slova, než může dospět k myšlence.“ (37) „Vždyť jak pozná člověk barvy v ustavičné zeleni a k čemu je teplo, když mu nedodá půvabu zima?“ (40) „Nějaká smutná duše tě zabije rychleji, mnohem rychleji než mikrob.“ (51) „My přece dovedeme zaplnit temnotu hrůzami, i když se považujeme za vzdělané a bezpečné a nevěříme v nic, co nemůžeme změřit nebo zvážit.“ (63) „Všechno na světě musí mít nějaký plán, nebo to lidská mysl odmítne. Ale navíc musí mít cesta také nějaký cíl, nebo před ní lidské vědomí ucouvne.“ (66) „Je tu tolik k vidění, ale naše ranní oči popisují jiný svět než naše odpolední oči a naše unavené večerní oči rozhodně mohou zobrazit jenom unavený večerní svět.“ (78) „Je smutno těm, kdo plýtvají energií v pokusech zadržet vývoj, neboť mohou jen pociťovat hořkost nad ztrátou a žádnou radost ze zisku.“ ( 107) „Zdá se, že na osamělost není žádný lék, až na samotu.“ (121) „S radostí zjišťuji, že ve válce mezi skutečností a romantikou nemá skutečnost převahu.“ (133) „Když má člověk společníka, získává tím pevné určení v čase, totiž v přítomnosti, ale když se člověka zmocní samota, tu minulost, přítomnost a budoucnost, všechno spolu splývá. Vzpomínka, přítomná událost i předpověď jsou všechny stejně přítomné.“ (133) (o národu): Připadá jim jejich citová strava tak mdlá, že musí kořenit erotikou a sadismem z laciných knížek? A jestliže je tomu tak, proč neznají jiné přísady ke zvýšení chuti svých jídel než kečup a hořčici?“ (138) „Domů se vrátit nemůžeš, protože domov přestal existovat a udržel se jenom v naftalínu paměti.“ (196) „Mám už takovou zkušenost, že kde se příliš často uchylujeme k pohodlnému paradoxu, znamená to, že určití činitelé v rovnici chybějí.“ (231) Štítky: Archiv: Čtenářský deník |
Autor: Agape, 21. 6. 2008 ↓ Diskutujte 
Poslat komentář
<<< Zpět na titulní stránku