Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Blog Zrcadlo: Pro lidi, kteří myslí vlastní hlavou.

Lawrence Kohlberg: Psychologie morálky, morální dilema

Mikroblog
Lawrence Kohlberg (1927 – 1987)

Psychologie morálky je neodmyslitelně spojená se jménem amerického psychologa Lawrence Kohlberga. Kohlberg ve své teorii vycházel ze stádií kognitivního vývoje, jak je navrhl Jean Piaget. Kognitivní možnosti člověka spoluurčují úroveň morálního vývoje, které jedinec dosáhne. Je jednou jejích determinant.
Kohlberg svá stádia nazval předkonvenční, konvenční a postkonvenční. Každé za stádií se dále dělí na dvě úrovně. Celkem jich tedy máme šest.

1) Předkonvenční morálka

Dítě se přizpůsobuje pravidlům uloženým autoritou, aby se vyhnulo trestu nebo získalo odměnu.
a) orientace na trest a poslušnost - nezáleží na dobrém či špatném úmyslu nějakého jednání, nýbrž jen na skutečných důsledcích (Heidbring, H. Psychologie morálního vývoje, 1997); velká situační vázanost morálky
b) osobní zájem – orientace na odměnu/dosažení osobních cílů; překonání egocentrismu, jedinec se umí vpravit do situace druhého a poznat, že jeho zájmy se nemusí shodovat se zájmy vlastními

2) Konvenční morálka


Jedinec na této úrovni se snaží dodržovat pravidla a sociální normy, aby si zasloužil uznání jiných a udržel sociální řád.
a) orientace „být hodným dítětem“ – morální je to chování, které dělá radost jiným a které druzí schvalují; správné je to, co za správné považují také ostatní
b) orientace na zákon/udržování sociálního řádu – správné je to, co odpovídá pravidlům legitimní autority

3) Postkonvenční morálka

Na této úrovni jsou hlavní obecné zásady spravedlnosti, které by mohly i být v rozporu s psaným zákonem či autoritou.
a) orientace na společenskou smlouvu, individuální práva a demokratické zákony – smyslem spravedlivých zákonů je vyjadřovat vůli většiny a podporovat lidské hodnoty, proto je možné zákon přestoupit, pokud tuto funkci neplní
b) orientace na individuální zákony svědomí – člověku jsou vodítky jeho vlastní abstraktní etické principy, které odrážejí univerzální spravedlnost

(podle Heidbring, H. Psychologie morálního vývoje, 1997 a Sheehy, N. Encyklopedie nejvýznamnějších psychologů)

Kohlberg tvrdí, že tato stádia za sebou následují v přesně daném sledu. Není tedy možné dosáhnout některého ze stupňů postkonvenční morálky a následně regredovat do morálky konvenční nebo dokonce předkonvenční. To ale neznamená, že každá lidská bytost musí dosáhnout 6. stádia morálního uvažování. Stejně jako u Piagetových formálních operací existují lidé, kteří tohoto stádia za celý život nedosáhnou. V jednom ze svých pozdějších výzkumů Kohlberg dokonce zjistil, že jasně principiálního stádia 6 dosáhne jen zhruba 10% dospělé populace. (Atkinson)

Svá stádia vytvářel Kohlberg s ohledem na výzkum, který prováděl. Zkoumal chlapce ve věku od deseti do šestnácti let. K tomutu účelu si vytvořil sadu krátkých příběhů, jejichž hrdina řeší nějaké svízelné morální dilema. Účastníků svého výzkumu se tázal, jak by měl hrdina jednat a proč. Nejznámějším z těchto „Kohlbergových dilemat“ je příběh Heinz krade lék.

Heinzovo morální dilema


V jedné daleké zemi umírala žena, která onemocněla zvláštním druhem rakoviny. Existoval lék, o němž si lékaři mysleli, že by mohl ženu zachránit. Šlo o určitou formu rádia, kterou jeden lékárník v tomtéž městě právě před nedávnem objevil. Výroba byla velmi drahá, avšak lékárník požadoval desetkrát víc, než kolik jej stála výroba. Za rádium zaplatil 200 dolarů a za malou dózu s lékem požadovat 2000. Heinz, manžel nemocné ženy, vyhledal všechny své známé, aby si půjči peníze a usiloval i o podporu úřadů. Shromáždil však jen 1000 dolarů, tedy polovinu požadované ceny. Vyprávěl lékárníkovi, že jeho žena umírá a prosil jej, aby mu lék prodal levněji nebo ho nechal zaplatit později. Lékárník však řekl: „Ne, já jsem ten lék objevil a chci na něm vydělat nějaké peníze.“ Heinz tím vyčerpal všechny legální možnosti; je zcela zoufalý a uvažuje, zda by se neměl do lékárny vloupat a lék pro svou ženu ukrást. (Kohlberg, 1974 in Heidbrink, H. 1997)

Středem Kohlbergova zájmu nebylo zjistit, zda zkoumaná osoba odpoví „ano“ či „ne“, nýbrž jaký důvod uvede pro svou volbu. Na základě této odpovědi byla osoba zařazena do jednoho z jeho šesti stádií. Zde uvádím příklady možných odpovědí. Jejich seznam není vyčerpávající, odpovědi osob se od těchto navržených často poměrně dost odlišují. I když ale osoby odpověděly nějak jinak, Kohlberg je do svého schématu zařadil

1. stádium (poslušnost): Heinz neměl ukrást lék, protože následkem toho by byl uvězněn

2. stádium (osobní zájem): Heinz měl ukrást lék, protože pak by byl mnohem šťastnější, kdyby zachránil svou ženu, i kdyby byl odsouzen do vězení

3. stádium (hodné dítě): Heinz měl ukrást lék, protože to jeho žena očekávala.

4. stádium (zákon): Heinz neměl ukrást lék, protože zákon zakazuje krást

5. stádium (společenská smlouva, lidská práva): Heinz měl ukrást lék, protože každý má právo na život, bez ohledu na zákon. Nebo: Heinz neměl ukrást lék, protože vědec má právo na kompenzaci za své úsilí.

6. stádium (univerzální etika, individuální svědomí): Heinz měl ukrást lék, protože zachránit lidský život je základnější hodnota než právo jiné osoby na majetek. Nebo: Heinz neměl ukrást lék, protože tak porušil zlaté pravidlo cti a respektu.
(podle Wikipedia: Kohlberg’s stages of moral development)

Tohle dilema jsem přečetla 8 lidem ve věkovém rozmezí 9 – 62 let a musím říct, že u některých respondentů mě až překvapila kreativita, s jakou odpovídali, což ovšem komplikovalo jejich zařazení do některého ze stádií.

Diskuse nad výsledky ankety

Helenka (9) byla nejmladší respondentkou a byla dokonce ještě o rok mladší, než děti s nimiž Kohlberg prováděl své výzkumy. Navíc se obávám, že příběh byl pro ni příliš složitý a až nesrozumitelný. Bohužel jsem ale nedokázala sehnat jiný, který by byl pro dítě jejího věku vhodnější. Helenka nebyla schopná pochopit, že někdo může umírat, ani že by mohlo existovat něco, co by si nemohla koupit (to je možná dané tím, že pochází z velmi dobře zajištěné rodiny). Bylo zapotřebí příběh jí znovu převyprávět, docela pomohla představa na mamince a tatínkovi. Nejtypičtější věty Helenky: „cože? Já nevím.“ „jak umírá?“ „jak nevyléčitelnou nemoc?“ „Všechno si můžu koupit, tatínek může všechno koupit.“ „Já bych to neukradla, protože bych se bála. Krást se nemá. Tatínek by to možná ukradl, i když ten by si to určitě koupil.“ – 1. stádium

Eliška (13) – Příběhu rozuměla, ale nemohla pochopit, proč si lék nemůže koupit, proč si na to nemůže půjčit. Projevovala obrovské antipatie k lékárníkovi („to není člověk, to není možný!“) Několikrát se zeptala, jestli je možné, aby jí vědec lék v takové situaci neprodal. Pro blízkého by lék ukradla, protože život blízkého je důležitější než to, že by to bylo nezákonné. Zaujala mě formulace „možná bych to ukradla i na truc vědci“. Dokonce se i vžila do postavy vědce a říkala „kdybych já byla ten vědec, tak bych mu ten lék i dala!“ – 5. stádium

Kateřina (16) – Příběh ji zaujal a první část odpovědi podala velice rychle. Bylo pro ni samozřejmé říci, že ano, a na mé první „proč?“ reagovala: „no, přece aby mu neumřela žena“. Bylo vidět, že je to pro ni něco zcela přirozeného a neví, proč by měla „vymýšlet“ ještě nějaký jiný důvod. Potom, co jsem ji požádala, aby se nad problémem zamyslela, řekla: „byl by nešťastnej, kdyby umřela“, což ji podle mého názoru řadí k 2. stádiu.

Milan (18) – U Milana jeho odpověď byla pravděpodobně ovlivněna jeho zamilovaností. Příběh na něj opravdu hodně citově zapůsobil (změna hlasu, naléhavý tón) Odpověď: „určitě jo. Protože ji miloval. Nechce být bez toho, koho miluje, to přece nejde.“ Skoro se zdálo, jako by ho příběh vyděsil. Podle toho, že odpovídal s ohledem na sebe, bych ho zařadila do 2. stádia.

Zuzana (20) – O dilematu dost přemýšlela. „no asi jo… nedovedu si představit, že by někdo řekl, že ne.“ Hodně zvažovala odpověď „proč?“, nakonec prohlásila, že: „ona měla právo žít, zákon by mi byl jedno“, což ji řadí do 5. stádia.

Václav (26) – Jeho odpověď na obě otázky byla velmi rychlá a pro něj zřejmě zcela přirozená. „Jo, život je nejvyšší hodnota“. Podle výrazu tváře nechápal, proč se ho na tak jasnou věc vůbec ptám. - 6. stádium

Eva (42) – Jako doktorka nejprve hledala v příběhu medicínské věci: „na rakovinu rádium?“. Potom, co jsem ji o to požádala, se více soustředila na aspekty, o které se mi jednalo, a odpověděla: „ano, protože ji miloval – no prostě jeho sobectví, protože chtěl být s ní.“ Další její reakce opět zřejmě vychází z jejího povolání – navrhovala totiž, aby se na Heinzově ženě ověřila funkčnost léku a případně mohli pak být zachráněni ostatní trpící touto chorobou. O prospěch vědce jí nešlo. Právě u ní je pro mě nejproblematičtější zařazení do nějakého stádia.

František (62) – Uvažoval spíše, JAK získat lék, záchrana ženy pro něj byla samozřejmá. Jeho odpověď: „no ano, aby pomohl bližnímu svému. On se musí pokusit ji zachránit.“ Nemohl se ale příliš smířit s tím, že Heinz peníze nesehnal. „Já bych ty prachy sehnal.“ Po mém upozornění, že v příběhu to tímto způsobem opravdu nešlo, měl velmi zajímavý nápad: ukrást někde peníze a za ně koupit lék. - což zřejmě ukazuje na akceptaci vědcova práva na kompenzaci jeho úsilí a zároveň práva manželky na život – považuji to za jistou – velmi chytrou - snahu o vyhnutí se dilematu. Z toho, že zvážil obě tyto věci, usuzuji, že by spadal do 6. stádia.

Jak je vidět podle odpovědí, úroveň morálního usuzování není přímo odvislá od věku. To dokazuje už ten fakt, že třináctiletá dívka se v Kohlbergově hierarchii dostala do pátého stádia, zatímco šestnáctiletá jen do druhého. Na druhou stranu ale není jednoduché jednotlivé osoby přiřadit ke stádiím. Navíc si myslím, že se do odpovědí respondentů nepromítá jenom jejich úroveň morálního vývoje, ale také různé emoční stavy, osobnostní vlastnosti či dokonce oblast zájmů. Osobně se domnívám, že z takto krátkého testu nemůžeme dělat v podstatě žádné závěry. Bylo by třeba osoby konfrontovat s více dilematy (bohužel se mi jich ale více nepodařilo sehnat) a také udělat odbornější rozbor jejich odpovědí. Jak ve své knize píše Horst Heidbrink, výklad odpovědí a přiřazení ke stádiím je složitý proces, který vyžaduje skutečně rozsáhlé znalosti Kohlbergova díla (Kohlberg dodatečně zavedl rozlišení na variantu A a B u každé podúrovně, mluvil o možné dočasné regresi ze čtvrtého stádia v adolescenci do stádia druhého atd.)

Kritika Kohlberga


Nejznámější kritičkou Kohlbergovy práce je jeho žačka Carol Gilliganová. Ta se na celou problematiku dívala ženskou optikou a vytýkala Kohlbergovi výběr skupiny, na které své testování uskutečnil, protože se jednalo pouze o chlapce. Jejím hlavním argumentem (který se ale v následných výzkumech nepotvrdil) byl fakt, že podle jeho typologie mají chlapci tendenci častěji spadat do čtvrtého stádia, zatímco dívky do třetího. Sama se pak zabývala rozlišeními mezi tzv. mužskou a ženskou morálkou. Její hlavní myšlenkou bylo, že muži se více orientují na tzv. morálku spravedlnosti, zatímco ženy na morálku péče, přičemž morálka péče je podle Gilliganové situačně senzitivní a flexibilní a morálka spravedlnosti je situačně nezávislá a rigidní. Ženy se ve svých morálních úvahách orientují především podle konkrétní struktury vzájemných vztahů, muži podle abstraktních práv a povinností. (Heidbrink, 1997)

Různými autory také bylo kritizováno Kohlbergovo šesté stádium, které je někdy obtížně odlišitelné od pátého. Kohlberg sám nakonec šesté stádium ze své teorie „vypustil“, nicméně většina autorů se stále drží jeho původní teze.

Použitá literatura:

1) Heidbring, H. Psychologie morálního vývoje. Praha: Portál, 1997.

2) Sheehy, Noel. Encyklopedie nejvýznamnějších psychologů. Brno : Barrister & Principal, 2005.

3) Atkinson, Rita L., Psychologie. Praha : Portál, 2003.

4) Kohlberg’s stages of moral development. (n.d.). Retrieved 8.11.2006 from http://en.wikipedia.org/wiki/Kohlberg's_stages_of_moral_development

5) Kohlbergova stádia morálního vývoje na české Wikipedii

Štítky:

 Místo pro Vaše hodnocení:
Blog Zrcadlo aktuálně: Proč nesledovat televizi - 5 důvodů

Diskuse o článku Lawrence Kohlberg: Psychologie morálky, morální dilema

Blogger Markonius:

Tohle zdaleka není dilema, asi mám ještě vyšší stupeň morálky :)

Řešení:
Pokuď manžel ukradl lék pro svoji umírající manželku, nezávisle na daném jednání je stále dlužen lékárníkovi 1.000 dolarů, nicméně vzhledem k povaze činu by neměl být trestán.

+ zachován respekt k lékárníkovi
+ zachován respekt k životním hodnotám
+ řešení situace

vysvětlení: manžel bude platit dluh 1.000 dolarů nejdříve lékárníkovi, neboť ten vzhledem k tomu, že jej poskytl nedobrovolně na něj má prvotní nárok. Splácení dluhu ostatním věřitelům bude odloženo, neboť tz jej poskztli ye svobodné vůle a mohli se vědomě rozhodnout o rizicích.

 
Anonymous Anonymní:

Proč jen 1000 ? Neměl by mu dlužit požadovanou částku tedy 2000 dolarů? Nebo předpokládáš, že ten první tisíc mu už zaplatil ?

 
Blogger Pavel ZIARAN:

prave sa zaoberam touto problematikou a som rad ze som nasiel vase ukazky rozhovorou s roznymi ludmi, s roznych profesii a veku

k vasej otazke ohladne faktu, ze ste nemohli najst viac dilem, prikladam nasledovny link, je ich tu 6

http://www.liberalarts.wabash.edu/storage/assessment-instruments/dit2.pdf

a dalsie dilemy sa daju najst v odbornych casopisoch napr. cez MZK / databaza EBSCO / napriklad: measuring moral developmnent

 
Blogger Audy:

Audy
Ano, měl ukrást lék a zároveň se snažit lékárníkovi splatit zbytek požadované částky! Na druhou stranu lékárník se s ním mohl domluvit na kompromisu. Vzhledem k tomu, že je to vzácná nemoc a zřejmě neexistuje moc lidí, kteří lék potřebují se dá pochopit proč za to chce tolik peněz, ale to zároveň znamená, že by od něj byla hloupost nechat někoho umřít místo toho aby si nechal za lék zaplatit! Nehledě na to, že se zachoval jako bezpáteřní forma života!

 
Anonymous Anonymní:

Markoniusi nevěřím ti ani tečku z toho co jsi řekl. Jsem hluboce přesvědčen, že si "honíš" triko a ve skutečnosti by jsi takto nikdy nejednal. Každý si umí přečíst řešení, vybrat si jaké stadium chce být a potom svoje řešení doladit. Jenže tady jde pouze o to proč by ten lék ukradl nebo neukradl ... ne jak by to celé vyřešil, troubo.

 
Blogger Ekim:

Jestli že by se správné řešení mělo stát tím nejlepším řešením pro všechny zúčastněné, zajímalo by mě jak by se lékárník zachoval, kdybych mu řekl že mu lék ukradnu a pak mu ho zaplatím. Protože mi morální hodnoty říkají že lidský život má větší hodnotu než je cena léku.

 
Anonymous Anonymní:

Samozřejmě mu dluží celé 2000. Když ale 1k již má, dá ho lékárníkovi rovnou. Následně tedy dluží jen tě 1000.

 

Tady může být Váš názor.

Poslat komentář




<<<  Zpět na titulní stránku