Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Poutač - Psycholog v Pardubicích

Čtenářský deník - Xenofón: Vzpomínky na Sokrata

Mikroblog
Několik slov o autorovi

Xenofón se narodil v Athénách okolo roku 430 př. n. l. v zámožné aristokratické rodině. Prvních třicet let jeho života spadá do období třicetileté války peloponéské. Angažoval se v armádě. Později se stal obdivovatelem spartského krále Agésiláa a i s ním prožil válečné tažení – za to byl v Athénách poslán do vyhnanství. Dvacet let strávil poklidně s manželkou a syny v Élidě (blízko Olympie), kde se věnoval svému hospodářství, spisovatelské činnosti a lovu. Poté ale musel z Élidy prchnout (statku se zmocnili původní majitelé) a uchýlil se do Korintha. Do Athén se nikdy nevrátil, ačkoli bylo zrušeno rozhodnutí o jeho vyhnanství. Kolem roku 355 př. n. l. zemřel v Korinthě.

Díla: především historicko-politická, odborné spisy (lovectví, hospodaření apod.), nejvýznamnější z jeho tvorby je vzpomínková próza Vzpomínky na Sókrata. Tomuto učenci se věnuje také v dílech Hostina, Sókratova obhajoba a O hospodaření.

Vydání: Nakladatelství Svoboda, Praha 1972

Kompozice: Dílo je rozčleněno do čtyř knih označených římskými číslicemi

Postavy

hlavní postavou je Sókrates, dále se objevují různé osoby, s nimiž rozpráví. Jeho žáci (např. Antisthénés, Euthydémos, Aristippos), přátelé (např. Glaukón, Kritón, Diodóre), sofista Hippiás a další (např. krásná dívka Theodota, Sókratův syn atd.)

Místo: Athény

Čas: antika (přesněji 5. stol. př. n. l.)

Děj

O této knize se snad ani nedá říci, že by měla vyloženě děj. Je tvořena rozhovory, v nichž Sókrates mluví s různými lidmi o širokém spektru věcí. Sókrates tu vychvaluje střídmost, zdrženlivost, úctu k rodičům, vděčnost, bratrskou lásku, svornost a především přátelství. Objasňuje řadu pojmů: dobro, krásno, zmužilost, moudrost, spravedlnost, blaženost. Mluví o potřebě učení, vědění a vzdělání. Ke ctnosti můžeme podle něj dospět jen správným poznáním. Uvědomíme-li si, co je ctnost, můžeme dosáhnout i blaženosti. Zdrojem veškerého poznání je poznání sebe sama. Hlavní ctností je sebeovládání, jež je v naší moci. Jiné záznamy hovorů se Sókratem se dotýkají i věcí veřejných, státu, nutnosti poslouchat zákony, povinností občana i státníka.

Z dialogů je zřejmá Sókratova metoda „rození myšlenek“; nenásilnou cestou s využitím logiky přivádí druhé k utvoření vlastního názoru. Jeho rétorika je mistrovská a hovoří tak, že není možno s ním nesouhlasit. Veškerá svá tvrzení přesně zdůvodňuje. Od konkrétních příkladů přechází k obecným tvrzením. Pro názornost občas používá přirovnání, bajky i řeckou mýtickou historii. V jeho řečech nechybí ani praktické rady – například o tom, jaké hledat přátele, jak je získat apod.

Tyto Sóktratovy rozmluvy s lidmi jsou zasazeny do rámce Xenofónova vyprávění o Sókratovi jakožto milovaném příteli. Na začátku první knihy vyvrací obžalobu Sókrata z kažení mládeže a zavádění nových božstev. Na příkladech ze Sókratova života ukazuje, že dělal pravý opak – tedy, že své mladé přátele duchovně pozvedal a v božstva věřil a uctíval je jako nikdo jiný. Do některých kapitol vkládá Xenofón vlastní (veskrze pozitivní) hodnocení Sókratových činů. Na konci čtvrté knihy se po posledním rozhovoru (mezi Sókratem a Hermogenem o Sókratově obhajobě před soudem a vidině brzkého konce života) vrací k tématu nastolenému na začátku spisu. Poté popíše filosofův klid při čekání na smrt a jeho obdivuhodnou statečnost. Své vyprávění uzavírá takto: „Pokud jde o mne, popsal jsem jej takového, jaký byl: tak zbožného, že nic nepodnikal, dokud nezjistil mínění bohů; tak spravedlivého, že nikomu ani v nejmenším neuškodil, ale přinášel největší prospěch těm, kteří s ním bývali pohromadě; tak zdrženlivého, že nikdy nedal přednost příjemnějšímu před lepším; tak moudrého, že se nikdy nemýlil při rozhodování, co je lepší a co horší, a nepotřeboval k tomu ničí radu, ale stačil to rozeznat svými silami, byl schopný takové pojmy vyjádřit slovem a podat jejich definici, byl schopný podrobit i jiné lidi zkoušce, dokázat jim jejich chyby a povzbudit je, aby šli za ctností a dokonalostí.“

Mně se z celého díla nejvíce líbila kapitola 2 knihy IV, v níž Sókrates rozmlouvá s Euthydémem. Nafoukaného mladého jinocha přesvědčí, že ačkoli si o sobě myslel pravý opak, nezná nic, čímž ho dovede k tomu, aby se nad sebou zamyslel. Euthydémos končí rozhovor zarmoucen a sám sebou pohrdá. Důležité je ale další chování Sókrata k tomuto mladíkovi. Když vidí jeho změnu, (přestává být namyšlený) začne s ním hovořit jako s každým jiným svým žákem, už jej netupí, ale prakticky mu vše vysvětluje a pomáhá mu být lepším. Dále mě zaujala kapitola, v níž Sókrates hovoří se svým nejstarším synem a přesvědčuje jej, aby měl v úctě svou matku.

Citáty ze Vzpomínek na Sokrata


„Když si někdo nepamatuje nabádavá slova, nepamatuje si ani pocity, které v jeho duši probudily touhu po zdrženlivém životě. Není pak divu, že kdo na tohle zapomene, zapomene i na samotnou zdrženlivost.“ (29)

„Všechny dobré a krásné vlastnosti je nutno cvičit, a nejvíc rozvážnost, protože žádosti, které sídlí v témže těle jako duše, duši přemlouvají, aby přestala být rozvážná a co nejdříve poslouchala je a tělo.“ (30)

„Nemít žádné potřeby je božské a mít jich co nejmíň je božskému nejbližší. Co je božské je dokonalost sama a co je božskému nejbližší je dokonalosti nejbližší.“ (51)

„Sókrates pak dokazoval, že by podobně neměl ze svého počínání žádný užitek ten, kdo by platil za bohatého, statečného nebo silného, kdyby takový nebyl. Od takových lidí se totiž vyžaduje něco, co je nad jejich síly, a když zklamou v tom, k čemu měli zdánlivě schopnosti, nikdo jim to neodpustí.“ (54)

„Nesnaž se mít život lehký – jako naschvál ztěžkne ti.“ (Epicharmos – 61)

„Lidi bezcharakterní si nejlíp získáš nějakým darem, ale šlechetné si nejlíp nakloníš, budeš-li se k nim chovat přátelsky.“ (73)

„Bylo by dobré, kdyby se každý zeptal sám sebe, nač si ho cení jeho přátelé, a kdyby se snažil mít pro ně cenu co největší, aby se ho jen tak lehko nevzdávali.“ (76)

„Je rozhodně lepší prokazovat dobro menšímu počtu těch nejlepších než velkému množství těch horších, protože špatní potřebují mnohem více dobrodiní než řádní.“ (83)

„Rozhodně nejkratší, nejjistější a nejkrásnější cesta, chceš-li se zdát dobrý, je opravdu se pokusit být dobrý.“ (86)

„Co děláš, hleď dělat s co největší péčí a nadšením.“ (91)

„Všichni se, ať už je jejich přirozené nadání pohotové nebo pomalé, musí vzdělávat a cvičit v tom, v čem chtějí vynikat.“ (121)

„Kdo zná sám sebe, ví, co je pro něho výhodné, a rozezná, co může a co ne. Dělá to, čemu rozumí, opatřuje se tím, co potřebuje, a vede se mu dobře; vyhýbá se věcem, kterým nerozumí, nedělá chyby a unikne tomu, aby se mu vedlo špatně. Proto je také takový člověk schopen odhadnout jiné lidi, využívá jejich služeb a opatřuje si tím dobro a chrání se před zlem.“ (150)

„Zákonnost a spravedlivost je totéž.“ (161)

„Nejlíp ze všech žijí ti, kteří se nejvíc snaží stát se co nejlepšími, a nejpříjemněji žijí ti, kteří si jsou nejvíce vědomi toho jaké pokroky dělají ve zdokonalování se.“ (181)

Štítky:

 Místo pro Vaše hodnocení:
Zrcadlo aktuálně: Zajišťovací příkazy: Novinářská stupidita nebo ovlivnění voleb?

Diskuse o článku Čtenářský deník - Xenofón: Vzpomínky na Sokrata


Tady může být Váš názor.

Poslat komentář




<<<  Zpět na titulní stránku