Život začíná aneb Co po maturitě
Život začíná Po ukončení střední školy jsme já a spolužák uvažovali nad sklenicí piva o smyslu života. Dodnes jsme nenašli jeho podstatu, ale tenkrát jsme měli asi dvě možnosti. První byla požádat o statut utečence v některé ze západních zemí. Tak to by nám nesežrali. Druhá byla práce. Fakt nechutné, ale nakonec jsme se po dlouhém uvažování, které končilo ranní kocovinou, rozhodli právě pro tuto alternativu. Abychom se předvedli v pravém světle jako pracovníci, kteří umí časně vstávat, budil nás krákor budíku již v 5:30. Těžké vstávat asi po dvou hodinách spánku. Jak to? Před dvěma hodinami jsme byli přece tak free a v pohodě. Po překonání vzdálenosti několika málo kilometrů začal spolužák v přeplněném autobuse tiše zvracet. Možná byste se divili, kolik je při takovém výstupu v autobuse ihned místa. Směs žaludečních šťáv a kousků střídmé snídaně se povalovala asi všude, ale především na jeho triku a mé nohavici. Na první zastávce, která byla na vlakovém nádraží, jsme vystoupili. Na nádražním WC jsem si s nohou v umyvadle čistil nohavice. Vedle přepíral kolega své tričínko. Z kabinky, ve které se vybírají peníze za jednotlivé úkony, se vyřítila obsluha. Asi čtyřicetikilový asociál, kterému chyběl přední chrup. Ihned jsem si vzpomněl na příběh svého kamaráda, kterému podobná fosílie nabízela v obdobném zařízení erotické hrátky. Zbystřil jsem. Očekával jsem, že se při podobném návrhu budu muset prokopat ven. Naštěstí následovaly jen kecy o ceně vody. Na personální oddělení ve vysněné fabrice jsme se přimotali asi v 10:00. Po vyplnění dotazníků a exkurzi továrny, při které nás vozili výtahem z patra do patra, jsme byli úspěšně přijati do pracovního poměru. Jediným vysvětlením proč nás tenkrát vzali je to, že tunová paní, která byla na personálním, měla díky tuku vnímání v hajzlu. Jinak není možné, aby necítila zápach zvratků ve výtahu a nepovšimla si, v jakém zuboženém stavu se oba nacházíme. Následující den v práci jsme se školili, pak jen tak pokuřovali a poflakovali se po továrně. Seznámili jsme se s ostrahou, díky tomu jsme byli vždy vykrytí, když po nás byla sháňka. Po práci jsme se večer sešli v hospodě a opili se. Druhý den byl tedy ve znamení kocoviny a nečinnosti. Našeho pracovního nasazení si však povšimla paní mistrová. Třetí den jsme byli opět opilí. Svou nechuť k práci jsme již nijak nezastírali. Leželi jsme na lavicích na šatně a sem tam si zapálili cígo. Na konci tohoto dne nás vyhodili z pracovního poměru. Tyhle velké firmy si nedovedou vážit člověka. Sprosťáci. Vyváděl nás mistr. Nechtěli jsme se nechat jen tak bezdůvodně odstavit. Na bráně jsem zajistil kamarádovi práci v bezpečnostní agentuře u naší známé ostrahy. Byl tam jen měsíc, než nastoupil na vysokou školu, přesto však dovedl našim bývalým nadřízeným pěkně znepříjemnit život každodenním dýcháním do balonku a prohledáváním osobních věcí. Několikrát se stalo to, že měl pan mistr cholerický výstup, díky důsledné prohlídce mu ujel autobus. Pořádek však musí být. Na druhé straně, neplatili tak špatně. Dostali jsme každý asi 350,- Kč. Kdybych propočetl čas, který jsme doopravdy pracovali vyšlo by číslo 1. Pracovali jsme asi 1 hodinu. Kdo Vám dneska dá 350,- Kč na hodinu? Kam dál? Morytáty nezaměstnaného Štítky: Nejvtipnější, Retro |
Autor: +JA+, 26. 7. 2008 ↓ Diskutujte 
Hezky chlapci, a jak to pokracuje s hledanim smyslu zivota? Co vas prosim vedlo k dvou moznostem statusu utecence a prace??? Jako ze jina faze? Proc jste se radeji nerozhodli litat?? :)
Myslim, ze muzu rict za oba hrdiny pribehu, ze jsme o 10 let starsi a smysl zivota furt nikde. Ale rozdil tam je, mam-li citovat Nohavicu:"Chybi mi davna odvaha porvat se s kymkoli...". Jesteze si semtam zalitame :)
Poslat komentář
<<< Zpět na titulní stránku