Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Poutač - Psycholog v Pardubicích

Láska a rozchody: Jak přežít rozchod

Mikroblog
Tenhle díl našeho seriálu by se klidně mohl jmenovat i Láska a bolest. Jsou to totiž právě rozchody, které jsou asi nejčastější příčinou milostného zranění. Každý, kdo někdy prožil nějaký rozchod, ví, že všechny ty pocity kolem jsou nepopsatelné asi tak jako láska sama. A že rozchod s někým, koho milujeme, je nepředstavitelný. Přesto bych se dnes chtěla zaměřit na některé aspekty tohoto tématu. Nejprve z hlediska partnera opouštěného, následně z hlediska partnera opouštějícího.

Proč nás rozchod tolik bolí?


To má samozřejmě několik důvodů. Kromě toho, že ztrácíme (a to většinou definitivně) člověka, kterého milujeme, což je velmi dobrým důvodem ke smutku samo o sobě, děje se tu ještě jedna dosti nepříjemná věc. Byli jsme zavrženi, vyhodnoceni jako nevhodný partner, zařazeni do škatulky "nevyhovující". Něco na nás člověku, kterého jsme milovali, vadilo natolik, že už s námi nechce být. Nebo s námi nechtěl být nikdy a vlastně byla klika, že jsme s ním mohl být aspoň chvíli? Hlavou nám tepe: "A miloval(a) mě vůbec???“ Tyto otázky a myšlenky úzce souvisí s naším sebehodnocením. Pokud nás někdo, koho považujeme za vhodného, dobrého a žádoucího partnera, za takového nepovažuje, bolí to vždycky. Pokud jsme s ním měli vztah, bolí to o to víc, protože si to nemůžeme zdůvodnit tím, že nás pořádně nezná. Při rozchodu je tedy zásadním způsobem atakován náš pocit vlastní hodnoty. A možnost, že my sami jsme špatní, nás možná zraňuje ještě víc než to, že ho nebo ji už dost možná nikdy neuvidíme... a když si přidáme nejistotu a na počátku někdy i téměř nemožnost představit si náš život jinak než s ní(m), pochopíme, proč je postavit se na vlastní nohy po rozchodu tak těžké...

A jak to vidí druhá strana?

Ani pro toho, kdo se rozchází, nebývá situace jednoduchá. Asi nikdo z nás netouží zraňovat lidi, které jsme milovali, i když už to teď třeba není pravda... Přece jen jsme toho spoustu prožili, místy to třeba nebylo fajn, ale místy taky bylo... Osobně věřím tomu, že většinou přece jen máme toho člověka pořád aspoň trochu rádi... A občas si taky nejsme úplně jistí, jestli děláme tu správnou věc. To je jeden důvod, proč se nám do rozchodů moc nechce. Proto o nich taky často dlouho přemítáme a i ve vztazích, které nejsou spojeny dětmi nebo společným majetkem, mohou úvahy o rozchodu zabrat měsíce. Ale máme ještě jeden důvod, proč se rozcházíme neradi, a tím je sám akt rozchodu a reakce protistrany. Co řekne? Jak se zachová? Co když bude brečet?? Co mám dělat já? A jak jí/mu to mám vlastně říct? Navíc jsme vystaveni tomu, že v tento moment jsme my „ti zlí“, což nám taky nemusí být moc po chuti. A když už překonáme i tohle (a jako že se tomu v dnešní době internetu a mobilních telefonů někteří zbabělci vyhýbají, což považuji za neomluvitelné), zbývají nám ještě otázky jako: bude mě nenávidět jen chvíli nebo až do konce života? Jak moc jsem jí/mu ublížil(a)? A uvidíme se ještě někdy? A co mám proboha dělat, když ji/ho potkám?

Jak vidíme, rozchod je zátěžovou situací pro obě strany. Yoram Yovell, izraelský psychiatr, ve své knize Láska a jiné nemoci dokonce píše, že při rozchodu zažívá opouštěný i opouštějící analogické pocity, neboť všichni jsme "od přírody" vybaveni silným strachem z opuštění. Ten je biologicky funkční pro mláďata a jejich rodiče a přenesl se nám i do partnerských vztahů. Yovellova myšlenka je vcelku jednoduchá a zároveň brilantní: pokud má lidské mládě přežít, je důležité, aby se o ně v prvních letech jeho života někdo staral. A příroda jakožto vysoce účinný systém k tomu vytvořila podmínky: strach z opuštění má nejenom mládě, ale i rodič (napadá mě, jak toto může souviset např. se strachem rodičů o děti, ale to už jsem příliš daleko od původního problému), tedy nejen opuštěný, ale i opouštějící. Ačkoli je zmíněná teze poměrně odvážná, věřím tomu, že z vlastní zkušenosti mohou někteří lidé konstatovat, že pocity a myšlenky, které nám víří hlavou, jsou podobné, ať už jsme kteroukoli z rozcházejících se stran.

Na druhou stranu asi všichni cítíme, že v nevýhodnější pozici je opouštěný partner, proto mu budiž alespoň útěchou, že ani ten druhý to nemá až tak úplně lehké... a přejme mu, ať je ta jeho životní cesta se bez toho původního partnera vine a klikatí jen krásně... A na závěr ještě malé upřesnění: ani Yovell netvrdí, že výše popsané platí vždy a u všech, neb se zcela bez diskuse vyskytují i případy, kdy se opouštějícímu partnerovi spíše uleví, než že by trpěl...přesto si myslím, že lze jeho koncepci považovat za velmi inspirativní...

Kam dál?
Proč právě ta a proč právě tenhle...

Štítky:

 Místo pro Vaše hodnocení:
Zrcadlo aktuálně: Lidl udělal pro růst mezd víc než všichni politici

Diskuse o článku Láska a rozchody: Jak přežít rozchod

Anonymous Jirka:

Každý se z rozchodem vyrovnává jinak, někdo chlastá, někdo sportuje a někdo třeba skočí z mostu. Jen ta druhá věc stojí za něco, ostatní se kvůli ženám nevyplácí.

 
Anonymous Anonymní:

Rozchod....proč to tak bolí?I když jej/ji třeba nemilujeme již delší dobu?Zřejměn mozek tak bude nastavený, že když se v našem životě něco změní ke špatnému pro oba partnery...tak city se hroutí:(takový už bude život..Mám ted problémy s přítelem jsme spolu celých 5 let.Požádal mě o ruku a týden na to mi vzdělil, že potřebuje pauzu:(Je toto normální?!:(Miluji ho...ano miluji tak jako na začátku našeho vztahu:(A on se možná ted bojí, že si mě uvázal k sobě již na celý život tím zásnubním prstýnkem...snad se brzo vše urovná:(A držte se ženy i muži...Dívky i kluci...držte se po rozchodu a nedělejte žádné blbosti...

 

Tady může být Váš názor.

Poslat komentář




<<<  Zpět na titulní stránku