Pirátství 1. díl - Minulost
Staré časy Troufám si říct, že používání děl bez souhlasu autora a jeho řádného odměnění, je stejně staré jako umění samo. Ono v období Věstonické Venuše ani nebylo možné dopátrat toho úplně prvního, kdo daný motiv vymyslel. Napodobování obrazů, soch a jiných uměleckých děl bylo běžné, nikdo v tom etický či právní problém dlouho neviděl. V těchto starých časech byla výroba kopie neuvěřitelně pracná, výsledky často na první pohled rozeznatelné od originálů. U literatury (kde je hlavní obsah, nikoli vizuální dojem) už od zrodu placeného psaní vznikají autorům škody. Jak to bylo za "Komárů" Přeskočme do doby, kterou mnozí z nás pamatují. Pro mladší ročníky musím zdůraznit: tehdy se nekopírovalo primárně kvůli úspoře peněz, ale proto, že minulý režim sem nepouštěl spoustu uměleckých děl ze západu, která shledával jako nevhodné. Lidé měli tyto možnosti: pašovat, "stahovat" ze zahraničních stanic a kopírovat. Tyto aktivity nebyly postihovány kvůli újmě autorům, ale kvůli ideologické závadnosti šířených děl. Gramofonové desky byly "na koleně" nekopírovatelné. Rozvoj pirátství u nás přichází až z nástupem magnetofonových pásků. Skutečný boom kopírování nastává díky kazetovým magnetofonům. Malé rozměry znamenaly snadnou přenositelnost kazet i přehrávačů, přístroje na baterie umožňovaly poslech kdekoli. Nastává zajímavá a z dnešního pohledu neuvěřitelná situace: prázdný nosič (kazeta) stojí více peněz než nosič nahraný, na konci 80. let se prodává na černém trhu prázdná kazeta zahraniční značky za cenu kolem 90,- Kčs, cena socialistického výrobku s prověřeným umělcem se pohybovala někde u 60,- Kčs. Proč lidé nekoupili nahranou kazetu a nepřehráli její obsah oblíbeným interpretem? Důvody byly 2: naprosto příšerná kvalita pásků + jejich kratší stopáž. Softwarové pirátství před rokem 1989 příliš nebujelo, rozšířenost počítačů mezi lidmi byla malá. Avšak pro vlastníky počítačů jako ZX Spectrum, Atari 800 XE a jiných herních mašin nebyla jiná možnost než kopírovat. Hry se koupit nedaly, možná snad v Tuzexu za bony (to je ale téma na celý článek). U literatury se o pirátství hovořit nedalo, zakázaní autoři se šířili tzv. samizdatem (přepisování, později xeroxování). Samizdat je vnímán vesrkze pozitivně, ačkoli de iure šlo o porušování autorských práv. Šírení myšlenek díla má v totalitním režimu evidentně před těmito právy přednost. Ke konci vlády jedné strany se začalo rozšiřovat filmové pirátství na stále používaných nosičích VHS a u pár lidí se špatným odhadem i na tzv. Betách (BETA prohrála válku s VHS). Ceny přístrojů byly astronomické, pohybovaly se kolem 20 000,- Kčs i výše (v dnešních cenách přibližně čtyřnásobek), kvalita kopií byla příšerná s dnes už legendárním rychlodabingem (1 znuděný většinou mužský hlas, překládáno pravděpodobně na první pokus). Ani tyto překážky nezabránily lidem vychutnat si takové hity jako Rambo 1 a 2 či Terminátor, hong-kongské akční filmy nebo pornografii. Časy porevoluční a nástup Internetu Nově nabytá svoboda znamenala na krátkou dobu v autorských právech anarchii. Každý mohl cokoli, nepostihovalo se nic. Později vypalovačky CD umožnily věc dosud nevídanou, kopie měla stejnou kvalitu a trvanlivost jako originál. I představitelé softwarových gigantů s odstupem času přiznávají, že rychlé rozšíření počítačů ve východním bloku bylo možné jen díky pirátství. V počátcích masového užívání Internetu to vypadalo obdobně: všechno zadarmo v přibližně stejné kvalitě jako originál, navíc se člověk nemusel zvednout ze židle. Kvůli nízké rychlosti připojení nebylo možné stahovat filmy, zato textů, hudby, programů, her se objevily tuny a to přímo na webových stránkách. Stačilo jen kliknout. Tomu se udělala velmi záhy přítrž, nastoupily zlaté časy sdílených souborů, kde se asi největším fenoménem stal Napster. Nejčastěji se uvádí, že naplno fungoval mezi červnem 1999 a červencem 2001. Jeho klasický provoz utnuly žaloby od hudebních skupin (Metallica). Kam dál? Pirátství 2. díl - Současnost |
Autor: Holden Caulfield, 13. 11. 2008 ↓ Diskutujte 
Poslat komentář
<<< Zpět na titulní stránku