Psychoterapie 1 - co nám může dát?
Pojem psychoterapie je sám o sobě dosti široký a např. náš uznávaný odborník Kratochvíl vymezuje psychoterapii dvěma různými způsoby – za prvé jako vědní disciplínu a za druhé jako činnost – léčebné působení. Toto druhé pojetí psychoterapie využiji ve svém článku. Psychoterapii zde tedy budu vnímat jako "léčbu duše". Kdybychom se měli zamyslet nad tím, kolik různých metod psychoterapie nebo psychoterapeutických škol ve světě existuje, pohybovali bychom se v rámci stovek. Jeden náš vyučující onehdy dost trefně poznamenal, že kdyby tolik teorií vyvinula jiná věda, tak se jí ostatní vysmějí. ;) Nicméně každý z těchto psychoterapeutických přístupů se dokázal prosadit, což znamená, že taky asi dokázal někomu pomoct. Zde by bylo na místě citovat jiného našeho vyučujícího, který danou problematiku shrnul slovy, že "žádný přístup nepomůže každému, ale každý přístup pomůže alespoň někomu". Já zde nebudu psát o jednom konkrétním přístupu, škole nebo autorovi. Psychoterapii budu brát obecně, pojímat ji jako celek. Přestože se totiž jednotlivé metody liší ve svých akcentech, ve své podstatě jsou postavené na vzájemném vztahu mezi dvěma lidmi, z nichž jeden se snaží (na základě své kvalifikace) pomoci tomu druhému. Pojďme se už ale vrhnout na to, co (alespoň z mého úhlu pohledu) může psychoterapie klientovi přinést. Přínosy psychoterapieJejím nesporným přínosem je to, že nabízí lidem možnosti do budoucna, dává naději. Psychoterapie vznikla, protože po ní byla společenská poptávka. Odpovídá na volání „Komu si mohu postěžovat, že se můj život změnil v trychtýř, kterým se propadám dolů? Kdo pochopí mé soužení, mé bezesné noci, mé flirtování se sebevraždou? (…) Kdo mě utěší?“, jak ve své knize Když Nietzsche plakal píše Irvin Yalom. Reflektuje také to, o čem hovoří Yoram Yovell v Nepříteli v mém pokoji - a to, že: „Každý z nás stojí před úkolem najít smysl svého života – navzdory přítomnosti smrti, tělesným i duševním bolestem, promarněným příležitostem a neutišitelné touze po milovaném, navždy ztraceném člověku.“ Psychoterapie nám může pomoci najít rámec a poskytnout nám prostor, v kterém takové hledání můžeme bezpečně realizovat. Celkově se dá říci, že psychoterapie má nepřeberné množství úkolů. Pokusíme-li se je ilustrovat na Maslowově pyramidě potřeb, může člověku pomáhat dosahovat snad všech cílů kromě těch fyziologických (neb ty jsou – kromě daného jedince - přece jen úkolem spíše klasické medicíny a sociálních služeb). Psychoterapie, je-li dobře a odborně prováděná, nám může dát velice mnoho. Může zvýšit kvalitu života (zbavit nás neodůvodněných strachů, úzkosti, nutkavých myšlenek, depresivních stavů...) a třeba i život zachránit stejně jako nabídnout nám podněty k dalšímu osobnostnímu či sociálnímu rozvoji. Nechci se zde ale tvářit tak, že psychoterapie je všemocná. Není. O tom, jaké má limity a o tom, jaká se v ní zároveň skrývají rizika či eticky sporná místa, si budete moci přečíst ve druhém díle tohoto článku.  Stránky komiksu Vesnička Štítky: Psychologie a život |
Autor: Agape, 26. 3. 2009 ↓ Diskutujte 
Nazdárek :)
Opět pochválím :). Podíval jsem se na tu návštěvnost, jak jsi mi odkazovala pod svým posledním článkem a musím říci, že je to velice dobré. Vzhledem k tomu, že nejste "na trhu" dlouho a zabýváte se spíše tématy k zamyšlení, čímž se definujete do kategorie "čtení pro náročného čtenáře" bych ta čísla označil jako velice dobrá. Fandím vám všem, co pro tyhle stránky píšete a doufám, že vydržíte v nastaveném tempu :).
Co se psychoterapie týká: docela by mě zajímal Tvůj pohled na jednotlivé směry. Jak víš, jsem laik, nicméně v minulosti mě zaujaly dva směry - (z mého pohledu) "jednodušší" reflexní terapie a "složitější" regresní terapie. Ta první se IMHO (!!) dá provozovat na nějaké základní úrovni i amatérsky, druhou naopak vidím jako "vyšší ligu," která může být i nebezpečná, pokud se dostane do špatných rukou.
Máš podle mne pravdu v tom, když psychoterapii definuješ jako prostor pro vyjádření se. Leckteré své setkání s přáteli v minulosti, kdy jsem měl nejrůznější problémy, bych definoval právě jako "amatérskou psychoterapii" a hodně pomáhalo už jen to, že mi někdo věnoval čas a pozornost. Při vyjadřování pocitů si pak člověk/klient může částečně i sám "udělat pořádek sám v sobě."
Možná je škoda, že stále přetrvává konzervativní názor na návštěvy psyhologů, protože kdyby se lidé přestali stydět, možná by bylo méně sebevražd, nebo pokusů o ně. Přeci jen tento svět není pro mnohé jednoduchý a řada lidí se s ním vlastními silami neumí srovnat.
BTW: úplně z jiného soudku - v diskuzích pod článkem o sebevraždě mladé EMOačky jsem narazil na celou řadu rodičů, jejichž děti narazily na toto "hnutí." Většinou si se svými ratolestmi nevěděli rady, leckdy to končilo i krajními "řešeními." Možná by to nebyl špatný námět na nějakou další sérii Tvých článků ;). Téma "Co dělat s malou EMOačkou" by bylo zajímavé pro řadu rodičů. Nechceš se zkusit pustit i do těchto vod?
Sám jsem nad tím přemýšlel, ale upřímně mě nenapadlo nic lepšího, než restrikce a řezat, řezat, řezat (ty děti :-D). Což ale asi není správné řešení :)
Ahojky :)
Za pochvaly opět mnohokrát děkujeme, máme z nich radost a pýříme se :-)
Jinak, co se týče psychoterapeutických směrů, vidím to teď spíš jako téma do mailu (možná by z toho časem mohly být i nějaké články). Určitě to zařadím do seznamu topiců, až se Ti dokopu napsat :) Jinak k těm dvěma technikám, které jsi zmínil - no, ani jedno se mi teď - alespoň dle mých zkušeností v rámci studia -nezdá býti v kurzu. Ona celá ta problematika je složitější a v rámci komentáře se do toho nechci pouštět. Ale inspiroval jsi mě k tomu, že si teď hraju s myšlenkou, že bych možná mohla udělat miniseriálek s vysvětlením některých základních věcí ohledně téhle tematiky. :)
Co se týče "malé emačky" - do toho se pouštět nebudu raději vůbec, mám k tomu příliš malé odborné vybavení a naprosto žádnou zkušenost. Lépe nezamořovat net pseudoodborným obsahem. Může nakonec víc ublížit než pomoct.
Nakonec thanks za komentář a zatím :-)
Nechci se pouštět do článku, ale ten obsah, to je prokletí. Léta se dohaduju s lidma co jak na psychoterapii chodí, tak ji dělají. Je to k prdu. Kuwa jakej rámec? Rámec člověku nikdo nedá. Ten citát z článku je super a výstižnej, ale dávat někomu rámec? To jako si mám představit jako tu základní jistotu? No ale o tom je život, že si to člověk najde sám, tu pošahanou teorii. Nějakej implantát, co se bude vymlouvat, že vlastně je jen rámec, co by si v dnešní postmoderní společnosti nedovolil zasahovat do svobod a přesvědčení bla bla bla. Už se terapeuti rozpusťte. To byste ale pak přišli o smysl života a hlavně: co se všemi těmi články, jak je psycho-XXXXX prospěšná, že.
Poslat komentář
<<< Zpět na titulní stránku