Moji oblíbení režiséři 2 - Emir Kusturica
Emir Kusturica - Popularizátor BalkánuProstředím, kterému se věnuje, je téměř ve všech jeho filmech území bývalé Jugoslávie. Jeho postavami jsou lidé různých profesí i vyznání, společnou však často mívají nepříliš dobrou finanční situaci. Ve vyprávění o nich je Kusturica občas střízlivý, avšak velmi často emotivní. Umí pěkně a uvěřitelně vystihnout nejrůznější životní situace i historická údobí a podívat se očima rozličných postav. Nejzajímavější a nejtypičtější je ale alespoň pro mě atmosféra, kterou dokáže dostat na plátno snad v každém svém snímku. Pro mě osobně je to jako výlet někam úplně jinam. Balkánská povaha je dosti temperamentní a místy až nepochopitelná či "šílená". Fakt by mě zajímalo, jestli to tam takhle fakt vypadá. Jestli jo, je to jinej svět. :) Kusturica krok za krokem Ve svém prvním celovečerním filmu Vzpomínáš na Dolly Bell? (1981) s autorem zavítáme do období 60. let. Hlavním hrdinou snímku je mladík Dino, který právě získává své první zkušenosti s láskou, ne ovšem ve zrovna příznivém prostředí. Otec přesvědčený komunista, který nemá ke skleničce daleko a toho času umírá, slabá a citlivá matka v pozici otrokyně (sice milované, zato ale bez práv), tři další sourozenci a dům, do kterého teče. Nálada v okolí u bodu mrazu, vysoká kriminalita, demotivovanost, pocit bezprizornosti a beznaděje směrem k budoucnosti. Dino z nepříjemné situace utíká pomocí hypnózy, mantry "Každý den se v každém ohledu mírně zlepšuji", hraní v kapele a zamilovanosti do přitažlivé prostitutky Dolly Bell. Na to, že je to prvotina, je třeba smeknout klobouk. Což není jen můj názor, ale mysleli si to i hodnotitelé na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách, kde film získal Zlatého lva za nejlepší debut. Citlivost, s níž nás autor příběhem provází, je pozoruhodná. A druhá část filmu by se dala označit i za dojemnou. Za zmínku rozhodně stojí i druhý Kusturickův film Otec na služební cestě (1985). Události jugoslávských padesátých let viděné očima malého chlapce vynesly režisérovi Zlatou palmu na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. Za sebe musím říct, že dětsky pojatá realita je tu skutečně poetická a takové vcítění se do dítěte mi přijde obdivuhodné. Ve filmu se najde řada velmi jímavých scén, které si vybavíte i po letech. Oceňovaný Dům k pověšení (1988; Cena za režii na MFF v Cannes) se věnuje situaci romských rodin v jedné osadě, z níž jaksi záhadně mizí děti žebrat do Itálie. To je osudem i jeho dvou dětských hrdinů. Zajímavě je tu líčen romský přístup ke světu, jejich magičnost, smysl pro rodinné vazby i temperament. Osobně mám ale jiné favority, a to spíše pozdější autorovy filmy - třeba Život je zázrak (2004), v němž nám Kusturica předkládá nádherně vybarvený a zároveň realistický obraz jugoslávské rodiny, která v 90. letech prochází válkou. Co to všechno to znamená pro její členy, bývalou operní pěvkyni Jadranku, jejího optimistického manžela i dospělého syna, nadaného fotbalistu, vám skutečně doporučuji shlédnout. Film kromě velmi citlivého psychologického vykreslení postav nabízí i zajímavou sondu pod povrch srbsko-albánských vztahů. Nejzásadnějším počinem je v rámci Kusturicovy tvorby ale asi film Underground (1995). Holden Caulfield: "Underground byl prvním filmem od něj, který jsem viděl. A byl jsem nadšený. Řemeslně bravurní práce, strhující herecké výkony, národnostní mišmaš v bývalé Jugoslávii, šílená balkánská dechovka + konec, který stojí za to. A hlavně: silný příběh, který má co říct (u českých porevolučních filmů věc takřka nevídaná). Stopáž přes 3 hodiny Vás nemusí děsit. Nudit se nebudete ani vteřinu. Můj názor: Žádný z jeho staších ani mladších počinů nedosahuje kvalit Undergroundu." Posledním autorovým filmem je prozatím Závěť (2007), kde zase (alespoň pro mě) brousí na dost zvláštní led. Patnáctiletý chlapec, který je svým starým dědečkem, u něhož žije, vyslán do města prodat krávu, koupit ikonu svatého Nikolaje a najít si nevěstu, je vskutku strhující postavou. Jednoduchý svět sedláckého stavení s elegancí sobě vlastní mění za "ruch velkoměsta", zaplete se do činnosti podivných gangů, zachraňuje svoji "princeznu" a přivádí si ji domů, aby následně nastal happyend v podobě dvou svateb. Kdyby se jednalo o americký film, šlo by asi o bezbřehou ptákovinu. Kusturica ale i takovýto příběh dokáže natočit uvěřitelně, s nadhledem a snad trochu i hlubokomyslně. Emir Kusturica multifunkčníNa závěr by bylo dobré ještě uvést, že Kusturica rozhodně není jednostranným umělcem. Kromě režírování se také věnuje hraní na kytaru ve skupině No smoking orchestra, jejíž prazvláštní songy rozhodně stojí za poslechnutí. Film Super 8 Stories o jejich turné už ale tak vřele nedoporučuju. Popravdě nechápu, proč skupiny tolik baví ukazovat fanouškům záběry z autobusů a převlékáren. Kdyby tam dali víc písniček, udělali by líp. No, ale to jen tak na konec, ať neřeknete, že jsem úplně nekritická ;-) Pozn.: Faktografické údaje čerpány z www.csfd.cz.  Stránky komiksu Vesnička Štítky: Kultura |
Autor: Agape, 18. 4. 2009 ↓ Diskutujte 
Poslat komentář
<<< Zpět na titulní stránku