Slušnost a kouzelná slova
SlušnostPřed časem u nás zazvonila jedna paní, která se snaží zaobírat folklorní činností. Já právě odjížděl a odporučil jsem ji na rodiče. Abych předeslal příběhu správný směr, musím zabrousit do mnohem hlubší minulosti. Můj praděda byl syn jednoho z největších sedláků ve vesnici. Jeho otcové byli potomci nižší šlechty, která se vždy postavila na tu pravou stranu a za to byla po zásluze potrestána. Praděda po nich zdědil umění psát a psal tedy svou sedláckou kroniku. V té popisoval svoje mládí, různé činnosti, hospodářské výnosy, ustanovení, historické skutečnosti, svoje rukování na frontu první světové války, činnost tehdejších chlapců ve válce, svoji armádní činnost v Rusku, svoje válečné vyznamenání a to, jak je nazývali hrdiny od Zborova. Pak se stal místním starostou. Tak to přece bývá, že každý má žít tak, jak si zaslouží! Psal dál a ty jeho kroniky se u nás v rodině předávají z otce na syna. Ta paní si tyto knihy vypůjčila s tím, že chce vytvořit literární dílo o naší obci. Tak se taky stalo. Za cca půl roku byla tato komplet opsaná kniha z kronik mého pradědy vydána výtiskem x kusů. Cena výtisku 250 KČ. Šla na dračku. Já nejsem svárlivý člověk. Nebudu se zlobit, hněvat se, soudit a asi by to ani nemělo smyslu, ale popravdě by mě to ani tak nenaštvalo, kdyby někde na začátku nebo na konci té knížky ta paní folkloristka napsala: Toto bylo čerpáno z rukopisů, kronik, knih, které napsal XY. Bohužel ničeho takového se mrtvý legionář, hrdina od Zborova, který kdysi bojoval za to, aby se tady mladší generace mohla titulovat slovy jako "Ty Vole" nebo "Ty Krávo", namísto německých či rakouských ekvivalentů, nedočkal! Kouzelná slovaZamysleme se! Nešlo by to všechno, co tady tvoříme, co děláme, trošku okořenit trošku slušnými, starými zvyklostmi? Vždyť ono všechno to, co je staré, nemusí být nutně špatné, nefunkční a k ničemu. Dodnes si pamatuju výjev z firemního autobusu jedné potravinářské firmy, který rozvážel své brigádníky a zaměstnance. Vystupoval jsem jako jeden z prvních a v davu, v uličkách stálo pár ukrajinských dělnic. Když jsem procházel a jedna stála zády ke mně, řekl jsem: "Pardon." Ta dělnice mně ihned ustoupila z cesty a z řeči ostatních Ukrajinců a Ukrajinek jsem vytušil, že se baví, jak jsem mladý a slušný. Tenkrát mně bylo 16 let a popravdě sem si moc slušný nepřipadal. No, ale řekněte sami. Nebylo by Vám milejší slyšet na místo táhni, vypadni, ulez, slovo, či slovní spojení s dovolením, pardon, prosím můžu projít? Nebylo by lepší se vždycky rozumně domluvit než rovnou zaútočit? Kolika konfliktům, tragédiím a neštěstím by se předešlo, kdyby k sobě měli lidé vzájemně alespoň trochu úcty, si ani netroufám odhadnout. Všechno je o slušnosti a vzájemné domluvě. V životě jsem se přesvědčil, že nejvíc se dá dosáhnout spoluprací, slušností, domluvou a otevřenou myslí. Nikoli vehementním prosazováním svých názorů, které nemusí být vždy správné a směrodatné. Slovo prosím je prý kouzelné! Myslím si, že skutečně kouzelné je, ale často je taky opomíjeno slovo děkuji, které je dle mého názoru taky kouzelné, stejně jako nezlobte se, promiňte, lituji, odpusťte! Štítky: Kecy od piva, Naše příhody |
Autor: +JA+, 13. 8. 2009 ↓ Diskutujte 
Poslat komentář
<<< Zpět na titulní stránku