Čtenářský deník - A. Maurois: Dvě lásky Filipa Marcenata
André Maurois u nás dnes není autorem příliš známým. Alespoň já jsem se o něm poprvé dozvěděla až před pár týdny. V krátkosti Vám jej tedy představím. Narodil se 26. července 1885 do průmyslnické rodiny. Již z jeho pseudonymu je patrné, že se jedná o Francouze. Většinu života také ve Francii strávil, ač za 2. světové války žil nějaký čas v USA. Podíváte-li se na Wikipedii do seznamu všech jeho děl, zjistíte, že se jedná o více než plodného autora. Psal především romány, proslavily ho zejména ty životopisné. Je ale také autorem fantastických povídek a knih o historii Francie a USA. Vydání Kniha Dvě lásky Filipa Marcenata u nás vyšla poprvé přímo v roce, kdy vyšla i francouzsky, tedy v roce 1928. Můj exemplář vydalo nakladatelství Melantrich roku 1972 v překladu Evy Pilařové. Kompozice Román se skládá ze dvou částí. První je prakticky dopisem hlavního hrdiny Filipa Marcenata Isabele de Cheverny. Druhá je vyprávěním právě této Isabely. Musím se přiznat, že mě fascinuje, jak jediný autor dokázal tak přirozeně napsat jednu část za muže a druhou za ženu... Děj Román nám vypráví životní příběh Filipa Marcenata, syna bohatého francouzského majitele tiskárny. První část nás seznamuje s jeho velmi na způsoby dbající rodinou, rodištěm venkovským sídlem Gandumasem i jeho studiem a postupným dospíváním v muže. Největší prostor je ale věnován jeho lásce k první ženě Odile. Těžko říci, zda pro ni použít termín fascinace, neutuchající zamilovanost nebo snad až posedlost. Filip je do své překrásné, věčně bíle oděné ženy úplný blázen. Ona je do něj zpočátku také zamilovaná, avšak zatímco jeho cit spíše narůstá, u ní dochází k opaku, což vyústí v její nevěru. Odila nakonec propadne své vášni k milenci Františkovi, s Filipem se rozvede a stává se Františkovou ženou, což vede Filipa k zoufalství. Ani ona však nadále není šťastná. Vztah s Františkem není takový, o jakém snila, a její život končí sebevraždou. Druhá část knihy je věnována především druhé Filipově ženě Isabele. Čtenář, který se v první části setkával s Filipem něžným, milujícím a zraňovaným, zde nachází muže, který svou ženu naopak zraňuje. Tentokrát je Filip tím, kdo chce trávit čas raději ve společnosti než sám se svou zamilovanou ženou, kdo flirtuje s cizími dámami, kdo jednoduše řečeno uniká. A Isabela je tou, která jej hluboce miluje a neustále odpouští. Je dokonce balzámem na Filipovo zklamání ze vztahu s jednou jeho milenkou. V Isabele opatrující a toužící po opětovném štěstí jejího a Filipova manželství je velkodušnost a hluboká oddanost. Ač ale dělá vše, co se dá, aby jejich vztah zachránila a probudila, příběh končí smutně. Ne snad proto, že by ji Filipovo srdce nechtělo vyslyšet. Naopak se zdá, že v posledních společně strávených dnech se jejich štěstí vrací. Idylu ale ničí Filipova smrt způsobená zápalem plic. Celkově lze o knize říci, že je úchvatnou studií žárlivosti. Poukazuje na drobné detaily, které vedou ke zvratům ve vztazích, přehrává nám, jak žárlivost vzniká, jak se rozvíjí, co ji rozdmýchává i jak chladne. Při čtení tohoto románu jsem si opětovně uvědomila, jak tenké a křehké bývají hranice rozhodující o tom, kdo má ve vztahu vrch. A že každý z nás může být na každé straně... Román bych doporučila především k víkendovému ponoření se do sebe někde u hořícího krbu... Postavy Filip Marcenat - sečtělý a vzdělaný intelektuál, ředitel továrny (vedení převzal po svém otci). Jako sympatický muž velmi příjemně přijímán ženami, s kterými prožil nevinná i méně nevinná dobrodružství. Kdesi hluboko v něm však dřímá touha milovat svou "královnu" a být jí naprosto oddán. Na tuto strunku v něm zabrnká nejvíce nádherná Odila. Odila Maletová - mladá a až nadpozemsky krásná žena, o níž jeden zahradník řekl, že "nejkrásnější růže uvadají nejdříve". Dáma s vybraným vkusem a nadáním pro jemný flirt. Filipovou rodinou ale příliš nepřijímána pro svůj příliš "nízký" původ. Isabela de Cheverny - hezká a příjemná dívka, věnující se určitou část svého života ošetřovatelství. Věrná, znalá způsobů, milá a spíše introvertní. Velmi oblíbená Filipovou matkou. Místo Převážně Paříž, epizody také ve Florencii nebo v Alpách. Čas Konec 19. století až 20. léta 20. století. Vlastní názor Mně osobně se knížka moc líbila. Málokde narazíte na něco tak krásně psychologicky prokresleného. Panu profesorovi Smékalovi za tip na přednášce vřelý veřejný dík. :) PS: Na závěr pro lepší představu o jazyce ocituji kousek z Isabelina vyprávění: "I já jsem tě mohla k sobě připoutat, zbavit tě síly, svobody, štěstí; i já jsem v tobě mohla vzbudit ten bolestný neklid, kterého ses bál a který jsi vyhledával. Nechtěla jsem. Chtěla jsem tě milovat bez záludnosti, bojovat s odhalenou hrudí. Vzdala jsem se ti bez boje, přestože jsi mi sám nabízel zbraně. Myslím, že jsem udělala dobře. Zdá se mi, že láska by měla být něčím víc než krutým válčením mezi milenci. Mělo by být možné doznat, že miluji, a přesto být milován..." Štítky: Kultura, Nový čtenářský deník |
Autor: Agape, 15. 4. 2010 ↓ Diskutujte 
Zdravím, tuto knihu jsem přečetla teprve před několika dny a jsem jí stále plná. Vkládá do ruky čtenáře klíč a otvírá bránu, za kterou objevuje nekonečný prostor k přemýšlení a rozjímání. Úžasná prokreslenost figur, jejich citů a vnímání lásky, jejich až zoufalé touhy a hlubokých zklamání, věčného hledání, prolnutého až nadlidskou odevzdaností a láskou blízkého člověka, které není možné opětovat. Isabelle dala svou lásku Philippovi, který nebyl schopen ji přijmout, protože miloval svou "Královnu", ženu mnoha tváří, krásnou, snad lehce povrchní bytost, ne příliš konktrétní, ženu, která v něm vyvolávala pocity zamilovanosti, zároveň však smutku, žárlivosti, rozervanosti a nejistoty, nic z toho nesmí chybět, protože v té chvíli, kdy nechá jeho srdce klidně bít, přestává být královnou..."Túžil som ju mať pre seba len vtedy, keď mohla patriť aj jiným...Čo v čase zásnub sposobilo povrchné poznanie jej osoby a skreslená túžba, to isté vykonalo teraz zabudnutie a odlúčenie, lúbil som Odilu nevernú a vzdialenú tak, ako som, žial, nikdy som nevedel lúbit Odilu blízku a nežnú"...Je to příběh věčného hledání, bolesti a trápení, zoufalá touha po naplnění, o kterém člověk ví, že nemůže přijít, protože si jasně uvědomuje, jak křehce a bolestně dokáže milovat. Proto si myslím, že závěr byl jen velice zdánlivě idylický, stále je tam cítit věčný neklid Philippův, což jistě dokládá moment, kdy Philippe v hlubokém horečnatém poblouznění promlouvá k Isabelle jako k Solange, jeho současné královně, a Isabelle ve své oddané lásce k němu přijímá roli ženy, kterou by byla i ochotna přivést, kdyby ho tím mohla zachránit... Člověku se většinou líbí, co je mu nějakým způsobem blízké, co ho osloví, v čem vidí sebe nebo někoho blízkého, to dává sílu, ať už je to o štěstí, tichém bláznovství nebo o smutku a trápení, přináší to hřejivý pocit pochopení, prostě pocit, že v tom není člověk sám. Dostane-li se někdy tahle knížka k vám, zkuste se začíst, možná v ní najdete pochopení pro sebe, možná vám pomůže pochopit někoho, kdo vám ublížil...možná k němu přestanete cítit zášť, protože si uvědomíte, že ten člověk nejvíc a nejbolestněji ubližuje hlavně sám sobě...
Poslat komentář
<<< Zpět na titulní stránku